Vlastně to byla babička mého muže. A prababička mých dcer. Uměla ty nejbáječnější domácí nudle s tvarohem. Pěkně na slano. A právě jí dnes posílám do jiných světů tohle májové ohlédnutí.
Poprvé jsem ji viděla až před svatbou. Přijeli jsme za ní na Slovensko, bylo třeba mne oficiálně uvést do rodiny. Devatenáctiletou holku s culíkem. Babi mne objala a nemazala se s tím: "Čakáte bábo?" Zalapala jsem po dechu, neschopná odpovědět. Nečekali jsme a ona vypadala skoro zklamaně.
Bylo léto a pod ořešákem se se slovenskou naléhavostí překřikovali příbuzní. Babi byla skvělá. Vyhlášená svými "slížikami" - její domácí nudle byly nedostižné a na Moravu jsme je vozili v krabicích od bot. Musely se jíst hezky na slano, s tvarohem a špekovými škvarečky. Dodnes to tak vaříme, jíme a šíříme recept. Jen ty "sližiky" kupujeme. No jo, babi, není to ono.
Poznala jsem ji už jako vdovu, holky tam jako malé pily mlíko z kočičích misek (dodnes z toho mám husí kůži), lozily po stromech a po plotě a na klidné ulici skákaly panáka. Babi si na léto posbírala vnoučata, na dvorku se postavil stan. Dětský ráj nejen na pohled, ale doopravdy.
Jak holky rostly, ulice se měnila. V sousedních domech se střídaly generace, babi chodila v šedivých svetřících a čím dál častěji navštěvovala hroby kamarádů. Protější dům kdosi koupil a udělal z něj naprosto exkluzivní cukrárnu - zmrzlinárnu. Sjížděla se tam půlka Bratislavy a bylo po klidu. (Mimochodem, makovou zmrzlinu jsem tam jedla poprvé a vlastně naposledy.) Babi a sousedka "Bielička" se odstěhovaly do penzionu pro důchodce. Ondulovaly si tam vlasy, zkoušely oříškový přeliv a jezdily lodí na výlet do cukrárny na druhém břehu Dunaje.
Když jsme v létě přijeli, byla jako vyměněná. K večeru stála před zrcadlem a chystala se "do klubu". Pořád se jí nelíbilo něco na halence. Nakonec ji vylepšila mým krajkovým límečkem a odkráčela. Vrátila se po deváté, s jiskrou v oku povídala, že si zatancovala lambadu. Měla důvod - slavila sedmdesát.
Když jsme přijeli na podzim, byla ještě vyměněnější. Příčina změny byla hmotná a měla dokonce jméno. Viktor. Nikdy mu neřekla jinak než "Viktorko". Mohla na něm oči nechat a on na ní.
"Však si, Janka, všimol toho tvojho golierika", řekla mi s úsměvem v kuchyni.
Vykašlala se na víkendy s vnoučaty a pravnoučaty, přestala dělat slíže a uživala si. S Viktorem byla v lázních, jezdili po výletech a nakonec se i sestěhovali. Rodina byla naštvaná a rozhořčená - babi si moc nevšímala návštěv.
Když jsem ji viděla naposledy, sešli jsme se v cukrárně. Popovídala si s dětmi, prohlídla vysvědčení a pak se zvedla, protože "o piatej idú s Viktorkom na kávičku". V zářivě žluté halence a trošku směšném kloboučku nasazeném marnivě do čela nastoupila do autobusu a odjela.
Dívala jsem se za ní, vedle mne se rozčilovala švagrová, že babi odjela tak brzy. Já jí ten spěch za Viktorem přála. Co bych dala za to, kdyby moje babi mohla takhle spěchat.
Rychle jí pak slábla paměť, přestěhovala se k jedné z dcer. Zapomínala, často někoho nepoznala. Ale nejvíc ji trápilo, když zapomněla, že jí volal její Viktor. Nebo když zapomněl on a nezavolal.
Láska to byla velká. Sedmiletá a poslední. O to opravdovější.
Jsme v polovině máje. Doufám, že pořád amor kašle na věkové třídění a střílí tak nějak plošně. A že rozkvetly nejenom kytky, ale i zamilovaní.
Hezké jaro všem.
