...a hrana zazvonila Zvonkové (fotoreportáž - Šumavská ohlédnutí)

Zaniklé obce na Šumavě. Místa, kde žili lidé své životy. Po desetiletí, staletí. Místa, kde se střídaly generace, kde se lidé rodili i umírali. A pak jejich osudy získaly nevyhnutelnou tíhu...

Z mých předchozích minipozvánek na jih Čech se může zdát, že není lepší a laskavější kus světa. Je ale pravda, že jsem si některá témata schovala na "jindy" a "třeba-to-napíšu-později". 

Vždycky, když se ocitnu v místech, kde je nějak "vyšší koncentrace" složitých lidských osudů, přinutí mne to zpomalit a zpozornět. Ztišit se. Na Šumavě je mnohde dávné neštěstí tisíců lidí dotaženo k absurdní dokonalosti. Obce, kde dříve žili lidé, kteří museli odejít tady často nezůstaly živými, i když "nemocnými" důkazy dávné prosperity. Prostě zanikly. Zmizely, nejsou. Někde je k vidění zbytek zdi. Někde narazíte na informační ceduli a marně hledáte další stopy života. Někde si najdete roztroušené skupiny ovocných stromů v místech bývalých zahrad. Někde...NIC. Šumava tak přišla o (přibližně) 226 obcí.

My jsme se v jedné takové obci zastavili cestou z výletu po rakouských rozhlednách.

Zvonková.

Obec, která leží, či spíše ležela poblíž Bližší Lhoty, kam se dostanete přes Lipenskou přehradu přívozem z Horní Plané. 

Z "Vlastivědy politického okresu Krumlov", sepsané Thomasem Gallistem a vydané v roce 1903 jsou "výstřižky", kterými se dnešní návštěvník může vrátit do živé minulosti tohoto místa. Obec vznikla už v 17. století, postupně se rozrostla do 4 částí, vyrostl tady dřevěný kostel a škola. Když kostel lehl popelem, byl ve druhé polovině 19. století postavil zděný, novogotický a byl zasvěcen Sv. Janu Nepomuckému. Na přelomu 19. a 20. století byla také rozšířena škola, která měla už i svoji pobočku. Vesnici, která byla z větší části německá, se dobře dařilo.  

A pak přišly nešťastné roky. 1. Světová válka, která odvedla na frontu mladé muže z obce. Řada z nich se nevrátila. 2. Světová válka, která (dívejme se, prosím, na lidské osudy pohledem obyčejným, nikoliv historicko-politickým) zasáhla snad všechny. Česká část obyvatelstva byla zasažena válkou, někteří obyvatelé skončili v koncentračních táborech. Nejznámější z nich, farář Engelmar Unzeitig, jehož kázání vyjadřoval nesouhlas s nacistickou ideologií, byl uvězněn v Dachau, kde se dobrovolně přihlásil k péči o nemocné vězně a nakonec i on sám nakazil tyfem. V závěru války tak "Anděl s Dachau", jak se mu říkalo, zemřel a na konci 20. století byl zahájen jeho kanonizační proces (v roce 2016 byl blahořečen).

Ve Zvonkové se dařilo i múzám. Při letmé lustraci internetu jsem narazila na půvabný popis Waltera Jungwirtha zveřejněný na webu Kohoutí kříž. V textu"Na nebi se zjevil zářící kříž - Poslední dny Zvonkové" popisuje své dětství a znamení kříže na nebi nad obcí, které podle něj (možná) varovalo před osudovým koncem vesnice. 

Německá část obyvatelstva byla po 2. Světové válce odsunuta. A aby bylo neštěstí dovršeno, obec se ocitla v hraničním pásmu, v území nikoho a v místech, kde to po staletí žilo, se rozhostilo ticho a zachovány zůstaly jenom kamenné valy. Vlastně ne jenom ony. V místě zůstaly zachovány trosky kostela beze střechy, budova, kterou prorůstaly stromy. Zůstal také rozvalený, zničený a zcela zarostlý hřbitov. 

V 90. letech minulého století bylo nedotknutelné hraniční pásmo zrušeno a do místa se vrátili lidé. Považuji za zázrak, že došlo k obnově kostela a kultivaci hřbitůvku. Díky tomu se tady dá zastavit a vnímat historická varování. 

Z jednoho každého obyvatele Zvonkové se totiž stal hrdina, který o to nestál. Vojáci, vězni, vyhnanci, vykořenění lidé, kteří přišli o všechno. A není to tak dávno. Pamětníci ještě žijí.

Zajeďte si tam. Poseďte na hřbitovní zdi. Projděte staré fotky. Poslechněte volání dávných osudů... 

---

Cestou ke Zvonkové nic, ale vůbec nic nenaznačuje dřívější čilý život.

V obci byla pošta a telegrafní úřad, působili tady dobrovolní hasiči, vojenští veteráni, podnikatelské družstvo, školní křížový spolek, spořitelna i družstvo pro chov býků. V roce 1023 tady byly k dispozici 5 hostinců, 3 obchody, 2 trafiky, mlýn a hamr, působili tady 4 krejčí, 3 řezníci, 3 obuvníci, kováři a řada dalších živností. To vše nenávratně, v osudové zkratce, zmizelo. 

Na původní fotografie se můžete podívat na webu npsumava.cz

Já už vám mohu nabídnout jen současnou, zrekonstruovanou podobu kostela zvenčí. 

A taky trochu zevnitř. 

 A pohled přes hřbitůvek na muzeum obce (snad domek kostelníka??)

Hřbitovu dali důstojnou podobu původní obyvatelé místa a jejich podporovatelé. Na místě totiž zůstali právě a jenom jejich zesnulí předkové.

Rozmařilost růží působila až nepatřičně....

...a celá Zvonková si nesla svůj kříž.

Chcete-li se o této části našich dějin dozvědět víc, mohu nabídnout odkazy z nichž jsem čerpala.

1. Historické album Šumavy. Historické album Šumavy [online]. Národní park Šumava, 2008, 2008 [cit. 2018-07-12]. Dostupné z: http://www.npsumava.cz/cz/5781/sekce/historicke-album-sumavy/
2. Na nebi se zjevil zářící kříž: Poslední dny Zvonkové. Kohoutí kříž [online]. České Budějovice: Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích, 2018, 2001 [cit. 2018-07-12]. Dostupné z: https://www.kohoutikriz.org/autor.html?id=jungww
3. Svatý ´Sudeťák´ - blahořečen 24.9.2016. Pastorace.cz [online]. s.l.: pastorace.cz, nedatováno [cit. 2018-07-12]. Dostupné z: http://www.pastorace.cz/clanky/svaty-sudetak-blahorecen-2492016
4. VLK SAMOTÁŘ. Šumavské nostalgie IX: Přední a zadní Zvonková. Http://druidova.mysteria.cz/[online]. s.l: s.n., nedatováno, nedatováno [cit. 2018-07-12]. Dostupné z: http://druidova.mysteria.cz/MISTA_SILY/ZMIZELA_MISTA/Sumava9-Zvonkova.htm