Stoleté výročí založení Československého státu by pro nás mělo být nejenom důvodem k otevření šampaňského… ale - a to především - důvodem k zamyšlení…
K zamyšlení nad tím, co všechno jsme (naši předkové a posléze i my), od Československého státu očekávali… a jak to s našimi sny dopadlo.
Asi by všechno probíhalo jinak, kdyby nedošlo v roce 1933 k založení Sudetoněmecké strany. Byla to česká politická strana, která se tvářila loajálně, nicméně její vůdce Konrád Henlein jezdil do Německa, hlavně však do Anglie a připravoval politickou půdu pro Mnichovský diktát, což byl začátek konce naší první republiky.
Po skončení druhé světové války začíná posilovat další strana, Komunistická, které (obdobně jako straně Sudetoněmecké z Německa), přichází značná morální pomoc ze Sovětského svazu, jehož se posléze stáváme politickou součástí, a Komunistická strana, jako jediná možná se ujímá totalitního vedení na dlouhých jedenačtyřicet let.
Otázka tedy zní: Jsou politické strany skutečně něčím, co bychom si i nadále přáli? Co by mělo mít dominantní vliv na určování cílů a co by nás mělo po cestách k dosažení těchto cílů bezpečně vést? Nebo jsou strany nebezpečím a dokonce nepřítelem nás všech – ostatních?
Politická strana, ale i každé občanské hnutí, je skupinou lidí, které vždy něco spojuje. Mají podobný náhled na řešení problémů, podobně se dívají na světové dění, mají obdobné cítění, obdobnou víru… prostě je to vždy určitá „uzavřená“ skupina lidí, která se snaží zaujmout voliče natolik, aby jim umožnili spravovat naši zem. Aby té zemi – tedy nám - mohli vládnout. Malá skupina lidí se stranickou legitimací má vládnout nám všem ostatním? Menšina má vládnout většině? Není to na hlavu…? Pochopitelně to na hlavu je – nicméně o tom je zastupitelská demokracie.
Každá skupina lidí (ať již je spojuje cokoli) bude vždy hájit v první řadě své vlastní zájmy a nikoli zájmy nás všech. Pokud je u moci. Je-li v opozici bude se snažit zpochybnit všechno, co vytvořila vládnoucí strana, či koalice, a to bez ohledu na skutečnou podstatu věci, takže nechá spadnout pod stůl i věci prospěšné – jen, aby prosadila svou. Aby vystrčila vládnoucí stranu ze židle a usadila se pohodlně na její původní místo. A celé divadlo se potom, v prohozených rolích, opakuje do kolečka, dokola… Místo toho, aby se zástupci námi zvolení starali o dobro naší země, vedou jen stranické boje o moc ve státě.
Stejným podvodem na voličích je parlament. Volení zástupci lidu, jemuž patří veškerá moc ve státě. Moc lidu je ale něco jiného, nežli moc jeho zástupců. Nehledě na to, že převážná většina poslanců parlamentu je delegována nejrůznějšími spolky, ať už jsou to strany, či hnutí. Takže budou při klíčových hlasováních víc zastupovat lid, anebo svou stranu? Některé strany dokonce svým členům i přikazují, jak mají volit. Nehledě na to, že strany jsou lehce podplatitelné, a je úplně jedno, zdali zvenčí anebo zevnitř.
Některé strany jsou dokonce nadnárodní. Mají své centrály. Takové "štěstí" máme po posledních parlamentních volbách už dokonce v trojí podobě (Socialistická internacionála, Komunistická internacionála, Pirátská internacionála).
Budou všichni do jednoho prosazovat spíše naše národní zájmy, anebo ty nadnárodní…až jednou (opět) dojde na lámání chleba…?
To všechno jsou otázky, nad nimiž bychom se měli opravdu vážně zamyslet – alespoň při tak významném výročí, jakým je sto let od vzniku naší samostatnosti.
Sto let je dost dlouhá doba na to, abychom mohli objektivně posoudit situaci a jasně a nekompromisně prohlásit, že nepřímá zastupitelská demokracie rozhodně není tím modelem, který by v našich stoletých dějinách slavil úspěch. Spíše naopak. Je to novodobá (regulérní) forma totality, kdy jedna strana, či jedna koalice, v každém případě však malá skupina občanů, tedy menšina, vládně většině. Nepoměrně většímu počtu lidí. Ten nepoměr bývá obrovský – nesmyslný.
Toto všechno se pochopitelně ví, jenomže národy, resp. jejich „ovčané“ s tím „nemohou“ nic dělat. Anebo – což je většinovou praxí – jsou "rozptylováni" nekonečnými bulvárními okopávkami nepohodlných politiků místních, anebo světových, vytvářením neexistujících nebezpečí (včetně statečných „obranných“ (ale i válečných "preventivních") akcí ze strany našich „přátel“), jakož i vnucováním jedině možného nahlížení na problematiku dnešního světa, pomocí osedlaných (a to nejenom veřejnoprávních) medií.
Jenomže naše zem – díky stoletým dějinám naprostého selhání nepřímé demokracie, má rozhodně právo to změnit. Je to právo sebezáchovy svobodného státu... a času rozhodně není moc...
