Izrael musí bránit svou existenci proti arabskému světu, který usiluje o jeho zničení. Tuhle ohranou písničku vysílá Izrael do celého světa už víc, než šedesát let, přestože byla pravdivá hlavně jen její premiéra. V žádném případě ale neplatí dnes.
Izrael je nejmilitarizovanější zemí světa a má čtvrtou nejsilnější armádu. Je obrovskou koncentrací vojenské síly a nikdo(!) z jeho sousedů nemá naprosto žádnou šanci jeho existenci ohrozit…
V těchto dnech Izrael opět masakruje Gazu, neboť nemůže připustit, aby na jeho území létaly z Gazy smrtonosné rakety. To sice není lež, ale není to ani (úplná) pravda.
Je to stejné, jako kdybychom řekli: Němci popravili mnoho Čechů proto, aby potrestali národ za atentát na Reinharda Heydricha. To je přece také pravda… Ale ani ta není úplná, protože ani zde se nemluví o tom, co je nejpodstatnější.
Obě „knihy „ musíme číst od začátku, a ne je otevírat tam, kde se nám to právě hodí.
Dočetli bychom se, že Heydrich nebyl žádný mírumilovný turista s fotoaparátem v ruce, ale krutý a nenáviděný říšský protektor, jeden z hlavních organizátorů holocaustu. A také to, že se ten atentát neuskutečnil v míru, ale v době okupace nacistickým Německem.
Stejně tak ani Izrael není mírumilovný soused Gazy, ale krutý a nenáviděný protektor. A rakety z Gazy na Izrael nelétají v době míru, ale v době Izraelské okupace Gazy, nebo (dnes již) blokády - a to, jak pozemní, tak námořní i vzdušné… a každou chvíli i energetické.
Ten hlavní problém v Izraelsko-palestinském konfliktu však není mezi lidmi. Je mezi lidmi a Bohem. V tomto konfliktu je Bůh na straně Izraele. V Sýrii je Bůh na straně vzbouřenců, stejně tak je na straně vzbouřenců třeba v Iráku…
Kdykoli (v historii lidstva) měli lidé Boha na své straně, tak prováděli „ve jménu Božím“ ty nejhrůznější činy.
„Když Bůh je s námi, kdo proti nám…?!“
V odpověď nabízím čistě pozemský a pozemsky lidský „protizpěv“ z Johanky z Arcu:
„Smrt je jen jedna, zrovna jako Bůh, a mrtvola má vždycky stejnej puch, i nepřítel má, děvče, svýho Boha, a ty to brzo poznáš, Johanko přeubohá…“
