Jak jsme mohli být tak sobečtí, slepí a neschopní vžít se do utrpení našich vrcholových sportovců na stupních vítězů? Jak jsme si jen mohli myslet, že jim může stačit pouhé vědomí, že se pro ně hraje hymna národní a že jim
nebude záležet na tom, jak je dlouhá?
Ale taková doba je už na štěstí za námi, neboť se našel někdo, komu záleží na tom, jak je naše národní hymna dlouhá. A jak je dobře, že to není jenom nějaký hlas volajícího na poušti, ale přímo předseda Olympijského výboru České republiky. Tedy někdo, v jehož moci je stání hymnu skutečně prodloužit. A že se opravdu snaží…
Ale je tu ještě jeden aspekt, který bychom v dnešní („revoluční“) době neměli nechat bez povšimnutí… a čekat na to, až nás k tomu vyzve některá ze světových velmocí. Je to otázka solidarity! Copak jsme si nevšimli, že takové státy, jako je Kanada, anebo Německo, už podrobily své hymny kontrole a shledaly, že jsou genderově nekorektní? A Kanada už dokonce svou hymnu změnila!!!
Naše hymna je sice krátká, ale genderově nekorektní naštěstí není. Je ale multikulturní? To teda není ani náhodou. Je sobecká a sebestředná!
Proto bych navrhoval, abychom vedli celonárodní diskusi nejenom o délce hymny, ale i o tom, zda by se na začátku namísto věty Kde domov můj nemělo zpívat Kde domov náš… a v závěru potom namísto věty Země Česká domov můj, zda bychom neměli zpívat Země dobrá (anebo modrá) domov náš.
Závěrem bych chtěl požádat naše poslance, aby aktivity předsedy ČOV Jiřího Kejvala a skladatele nové, delší hymny Miloše Boka….. neuráželi svými pochybnostmi o tom, zda nějakých 600 000.- Kč je „postačujících“, protože o peníze nám v tomto případě rozhodně jít nemůže…
