Už nevím, kdo řekl velmi moudrou myšlenku o tom, jak nebezpečně se může měnit pravda během času. Přitom jedině zítřek máme skutečně ve svých rukou. Dnešek byl formován včerejškem. Pokud chceme mít jistotu, že zítřek bude skutečně pravdivý, měli bychom si zjistit, jak vypadal předvčerejšek…
V naší zemi je nepřímá (zastupitelská) demokracie, což znamená, že neprosazujeme svůj názor přímo (jako při volbě prezidenta), ale nepřímo, tedy přes poslance (zástupce), jimž jsme dali svou plnou důvěru. Jakousi generální plnou moc.
Moc, která je dle ústavy pouze v našich rukou.
Málokdo z nás si umí představit, jak obrovskou moc jsme měli, ovšem jen do té doby, než jsme vhodili svůj volební lístek do urny. Tím totiž veškerá naše moc končí.
Končí ale i naše odpovědnost?
Z politického a právního hlediska jistě ano. Avšak z hlediska morálního?
Záleží na každém z nás, zda je ochoten se přihlásit ke své spoluodpovědnosti, či alespoň mít o něco takového vůbec zájem.
Karel Kryl na začátku devadesátých let nazval naši republiku „Země lhostejnost“. Měl úplnou pravdu.
Já bych ale chtěl věřit tomu, že dnes již něco takového o nás neplatí…
Koncem listopadu 2012 bylo na půdě OSN odhlasováno uznání Palestiny jako nečlenského pozorovatelského státu. Z celé Evropy byla jen jediná země proti. Tou zemí byla (a prozatím stále je) Česká republika.
Někdo si myslí, že je to ostuda, jiní v tom vidí hrdinství.
Proto vás snažně prosím, nehodnoťte!
Pojďte se nejdřív v klidu podívat zpět a teprve potom si sami položte tuto otázku… a odpovězte.
Sionizmus (židovské nacionalistické hnutí podporující samostatný židovský stát) vznikl na přelomu 19 a 20 století. Původně jeho zakladatelé uvažovali o jakémkoli neobydleném místě na zemi, později však převážil zájem o Palestinu.
Sionizmus nemá nic společného s judaizmem, což je židovské náboženství a kultura. (Obdobně, jako např. křesťanství, či Islám). Jinými slovy, ne každý žid je sionista. To mějme stále na mysli.
Od samého prvopočátku byli lidé na celém světě masírováni oficiální průpovídkou, že Palestina je „země bez lidí pro lidi bez země“. Byla to lež.
Na území Palestiny žili po mnoho staletí Arabové. (V r. 1914 tvořili více než 90% populace).
První zrada temnějšího arabského lidu se odehrála téměř před sto lety 2. listopadu 1917. V tento den bylo tzv. „Deklarací Balfour“ oficiálně uznáno právo, aby si sionisté vytvořili v Palestině „národní ohnisko židovského lidu“. (Arthur Balfour, tehdejší ministr zahraničí Velké Británie)
Přesto, že v deklaraci bylo uvedeno, že „nesmí být učiněno nic proti občanským a náboženským právům nežidovských komunit žijících v Palestině“, stal se pravý opak.
Téměř milion palestinských Arabů bylo násilím vystěhováno a stali se z nich bezdomovci. Následující vývoj v této oblasti, tedy imigrace dalších (a dalších…) sionistů, byla (a stále je) pouze jen eskalující spirálou téhož principu.
V r. 1947 byl přijat plán OSN o rozdělení Palestiny na arabský a židovský stát. Stát Izrael rok na to vyhlásil nezávislost a pod ochranou peněz a silných mocností tohoto světa se postupně i dobře vyzbrojil.
Palestinští Arabové dodnes nejenom nemají svůj stát, ale ani „střechu nad hlavou“.
Celou tu dobu totiž měli (a stálle mají) poněkud jiné starosti.
Žijí ve stanech, v lágrech mezi rozbombardovanými zdmi svých původních domovů, obehnáni ostnatým drátem, či vysokou betonovou zdí.
Ani na moři se nesmějí vzdálit na více než 3 námořní míle od břehu, jinak jsou odstřelováni hlídkujícími vojenskými plavidly izraelské armády.
Pokud potřebují navštívit nemocnici, či úřady, stojí dlouhé fronty před izraelskými vojenskými hlídkami, které svévolně rozhodují o tom, zda mohou svůj záměr vůbec uskutečnit.
Nemají elektřinu, nemají dostatek pitné vody, a pokud vůbec mohou cokoli získat z okolního světa, tak pouze přes pašerácké tunely ze sousedního Egypta.
Jsou okrádáni, zabíjeni, odstřelováni, bombardováni a zbavováni lidské důstojnosti. Pokud se v zoufalství pokusí o nějakou formu odporu, je to před celým světem okamžitě prezentováno jako teroristický čin, na nějž pochopitelně musí navázat adekvátní a „spravedlivá“ odpověď jedné z nejmodernějších armád světa.
Poslední taková operace, spíše však masakr, se odehrál 27. prosince 2008 v Gaze.
Trval 22 dní, během nichž bylo zničeno více než 20 000 budov, domů, továren a farem.
Bylo zabito 1 386 lidí, z toho 773 byly děti a ženy, 257 z nich bylo mladších 16 let.
5 500 zraněných, z toho 700 žen.
1 800 dětí bude potřebovat celoživotní zdravotnickou péči.
Ale vraťme se k našemu problému základnímu.
Předseda izraelské vlády Benjamin Netanjahu přijel osobně poděkovat Praze za to, že jako jediná evropská země hlasovala proti rezoluci, která Palestinu povýšila v OSN na nečlenský pozorovatelský stát. Pro bylo 138 jiných zemí světa.
Proti kromě Česka byly proti Izrael, Nauru, Marshallovy ostrovy, Palau, Mikronésie, Panama, Kanada a Spojené státy.
Oficiální zdůvodnění našeho postoje?
"Česká republika je přesvědčená, že společného cíle, kterým je stát Izrael a nezávislý, demokratický a životaschopný stát Palestina žijící vedle sebe, může být dosaženo jenom přímými jednáními mezi nimi."
Je to alibistická lež.
Izrael svou rozpínavou politiku vůči Arabům nikdy nezmění, neboť toto území potřebuje pro své („nadřazené“) cíle. Izrael je stát bez ústavy, což málokdo ví. Nemá přesně definované (oficiálně vyhlášené) státní hranice a zvláštní je i jeho národnost. Právo na státní občanství státu Izrael má totiž každý žid od narození, ať se narodil kdekoli na světě…
Rovněž palestinští Arabové (pokud zůstanou naživu) se nikdy nevzdají a neodejdou. Ne proto, že by byli tak zlí, nevypočitatelní a neochotní k vyjednávání, jak je to prezentováno.
Neodejdou, protože nemají kam odejít...
Kdo má dostatek peněz, může si kupovat nejenom zbraně, ale i politiky a média. Může si kupovat veřejné mínění.
Proto k nám do "tepla našich domovů" se pravda (s největší pravděpodobností již nikdy… a to nejenom o Palestině) nedostane...
Musí se aktivně hledat.
