Když se rozpadl Sovětský svaz, když skončila studená válka, když zmlácení studenti na Národní třídě zažehli sametový oheň něčeho, čemu se začalo říkat revoluce…dostalo se nám demokracie. Začali jsme bourat východní mosty… a stavět mosty na západ.
(Chodíme po nich však stejně shrbeni…)
Někteří říkají, že jsme malý (a slabý) národ. S tím souhlasím.
(Nicméně znám spoustu lidí v tomto národě, kteří se nebojí chodit zpříma.)
Demokracie se nyní často skloňuje v souvislosti s ukrajinskou krizí. Ale jde skutečně o demokracii?
Stali jsme se nedobrovolnými svědky již třetího celo“národního“ referenda na území Ukrajiny… s tak vysokou účastí, že bychom mohli (v našich demokratických státech) slepě závidět. A to nemluvím o jednoznačnosti jejich požadavků.
Pokud chce přibližně devadesát procent lidí žijících (v jakémkoli) státoprávním celku, změnu, jedná se o velmi nebezpečný separatizmus. To je oficiální verze nynějšího vedení Ukrajiny, USA, EU… i naší politiky.
Pokud bychom dokázali chovat se statečně, neměli bychom ale těmto lidem na Ukrajině naopak fandit a podporovat jejich společné úsilí, neboť to, co dělají je demokratické? Neměli bychom separatizmus (stejně statečně) nahradit právem na sebeurčení?
Pokud jsme nic takového neučinili, dali jsme (my demokraté) na frak přímé demokracii.
Z prapodivných a nebezpečných „hrátek“ na Majdanu se zrodil prezident Ukrajiny a nová vláda. Premiér této vlády navštěvuje sebevědomě všechny demokratické země světa, buď přímo, anebo nepřímo na půdě OSN a všude má plnou podporu.
Pokud bychom dokázali chovat se statečně, neměli bychom naopak tuto vládu brát jako pučistickou a vyčkat na vládu řádně zvolenou občany Ukrajiny a stejně tak i na jejich demokraticky zvoleného prezidenta?
Pokud jsme nic takového neučinili, dali jsme (my demokraté) na frak i demokracii nepřímé.
Ano, jsme malý (a slabý) národ.
(… a nemáme už ani Karla Kryla. Jak potom máme vědět, co je to hrdost, pravda, demokracie a napřímená chůze…?)
