kterému by mělo být putna, jak se chová M. C. Putna. Chce-li být ovšem tento profesorem, potom musí být Univerzita Karlova právem (neprávem) z počínání prezidenta smutná…
Jmenování vysokoškolským profesorem je zajisté záležitost společensky velmi významná a to, jak pro samotného adepta, tak i pro širokou veřejnost. Není jednoduché stát se profesorem. Je to spousta práce, spousta odříkání, spousta obětování, mnohdy i ztráta soukromého života a ještě mnoho dalších věcí, jež s tímto titulem bezesporu souvisí.
Není to ale hodnost vědecká. Je to hodnost pedagogická. Dobrý vysokoškolský profesor musí mít proto i jiné, nežli jen odborné znalosti a obětavost v dané odborné činnosti.
To, že profesory v našem státě jmenuje prezident republiky, není proto, že je prezident (obdobně jako pedel při promoci) povinen učinit to, co je náplní jeho práce. Je to vyznamenání pro ty, jež byli velmi zodpovědně jednotlivými fakultami předem vybráni. Ten, kdo je v současnosti nejvyšším představitelem státu, udělí nejvyšší možnou důležitost jejich novému profesorskému stavu. Jakési „požehnání“, jež nikdo jiný (vyšší) udělit nemůže. Pokud bychom chtěli na prezidentovi, aby tento akt pojal formálně, žádná vážnost, natož pak „nejvyšší možná“, by to nebyla. Jinými slovy, záleží na osobě prezidenta, komu své „požehnání“ dá a komu nikoli.
Pokud jde o M. C. Putnu, jehož prezident ČR odmítl jmenovat vysokoškolským profesorem, jsou „asi“ ve hře dva politické momenty. To „asi“ uvádím proto, neboť prezident sám skutečný důvod odmítl sdělit mediím (s ohledem na soukromí pana Putny) a současně řekl, že je ochoten sdělit tento argument soudu, pokud pan Putna o soudní „pomoc“ požádá.
Vysokoškolský profesor by měl mimo odborných a pedagogických znalostí mít i nutnou morální výbavu, což vše mít pan Putna může - ovšem angažuje-li se i politicky, potom musí počítat s tím, že jeho hodnocení nebude pouze jen odborné, pedagogické a morální… ale i politické.
Veřejná politická angažovanost vysokoškolských profesorů je jistou novinkou dnešní doby. Dříve se k tomuto účelu plně využívalo akademické půdy, přičemž veřejnost se mohla dovědět o politickém smýšlení profesorů pouze jen tehdy, pokud byli veřejností dotázáni… a to pochopitelně pouze jen ti profesoři, jež měli veřejný respekt a jejichž názory mohly být skutečným přínosem.
Přínos politického (celoplošného) angažování pana Putny uvádím (pro ty, jež nejsou v obraze) zde a zde.
Závěrem bych chtěl dodat, že kvalitu vysokoškolského profesora nemůže ovlivnit „požehnání“ nikoho na světě. To, jakými profesory nově jmenovaní budou, bude záležet pouze jen na nich samotných a nikoli na tom, kdo je uvede do vysokoškolských funkcí, nebo jim potřese pravicí.
Proto si myslím, že by bylo velmi moudré, kdyby se skutečně od tohoto (zlo)zvyku z období totality upustilo a nové profesory, by jmenoval ministr školství a nikoli prezident republiky.
