Ostuda Poslanecké sněmovny byla na dosah. Mezinárodní ne – ale národní ano!

TOP 09 včera navrhla Sněmovně přijmout usnesení, v němž by vyzvala vládu k přijetí 50 sirotků z uprchlických táborů. Tak to představitelé strany na tiskové konferenci avizovali a tak to i udělali. Marně…  

Podle první místopředsedkyně TOP 09 Markéty Pekarové Adamové by šlo o symbolické humanitární gesto. Strana tak navazuje na iniciativu europoslankyně Michaely Šojdrové (KDU-ČSL), kterou odmítá a kritizuje premiér Andrej Babiš.

Předseda poslanců TOP 09 Miroslav Kalousek dodává: "Chceme, abychom svou politikou vůči tomuto typu uprchlíků nedělali ČR před celým světem ostudu."

Je nutno panu Kalouskovi připomenout, že „politiku vůči tomuto typu uprchlíků“ si vymyslela paní europoslankyně Šojdrová (KDU-ČSL). Tato politika je však (a to hlavně) v přímém rozporu s tím, o co se v této oblasti snaží vláda České republiky, která naopak pomáhá a bude i nadále pomáhat všemi dostupnými prostředky tam, kde to má skutečně smysl – tj. v samotné Sýrii. Tedy v zemi, odkud ty děti jsou.

Ten nápad není z hlavy paní Šojdrové. Sama uvádí, že byla inspirována programem Velké Británie, která si dobrovolně vzala na starost péči o 350 dětí bez rodičů. „Kolegyně Julia Giling slíbila, že se s námi o know how ráda podělí,“ uvedla paní Šojdrová.

„Zaujímáme postoje, místo abychom stáli“ (K.K.)

Prostě vzít si na starost 50 dětí je symbolické humanitární gesto, jak to hrdě nazvali v TOP 09. Ony děti jsou k tomuto gestu jen pouhá příležitost. O ně samotné vlastně vůbec nejde, takže se naprosto zbytečně rozhořčují mravokárci nad údajnou nelidskostí těch, kteří s nimi neplují na vlně „lidskosti“ a „lásky“ k dětem. Většina těch, jež jsou jimi označováni téměř za zrůdy, jsou zcela obyčejní lidé, kteří ale tak (velmi lehce) nepodléhají emocím a nenechají se opít rohlíkem. Pravděpodobně by se (oni morálně nadřazení) divili, kolik lásky a soucitu jsou (oni obyčejní) schopni projevit, pokud by bylo skutečně třeba.

Zaujímat postoje a dělat gesta. To umíme dobře. Postavit se však čelem k problému těchto dětí – to nedokážeme ani dnes – po tolika letech jejich utrpení.

Namísto odsouzení agrese zaujímáme stále roli užitečných idiotů a jediné, čeho jsme schopni je opičit se (v tomto případě) po Velké Británii, která již postoj zaujala… a do vody už plácla.

Měli bychom se postarat o padesát dětí, jejichž rodiče (možná) přišli o život i naší vinou?

Nezabíjeli jsme my, nicméně mlčeli jsme, když zabíjeli naši spojenci a provinili jsme se tím, když jsme jejich akce schvalovali… a schvalujeme stále. Mnozí z nás nejsou ochotni přiznat, že skutečně stojíme na straně agresorů a to nejenom v Sýrii.

Možná je to tím, že tak rychle zapomínáme a necháváme se potom snadno zmanipulovat těmi, kteří v nás potřebují vzbudit sympatie pro své další (a další) agrese. Nesmíme zapomínat, že dnešní „osvobozování“ Sýrie od fanatického islámského státu, mělo předehru v tom, jak Spojené státy a Evropská unie roztáčely neexistující spirálu tzv. arabského jara proti Bašáru al-Asadovi, legitimně zvolenému prezidentu Syrské arabské republiky, potvrzenému dokonce dalšími volbami během probíhající agrese. A neměli bychom zapomínat ani na agresi v Iráku, která vznik islámského státu umožnila.

Možná by neškodila malá reminiscence. Kratičký návrat do doby, kdy ještě v České televizi bylo možno zaslechnout i pravdu. Nezaujatou pravdu, dokonce přímo z místa pozdějších zločinů, tedy před agresí západních „demokratických“ států:

To jediné, co jsme - dokonce povinni učinit, a to nejenom pro padesát dětí, ale pro všechny, kteří i naší vinou přišli o své blízké a o své domovy je, konečně se distancovat od lživé agresivní politiky velmocí, které v Sýrii stále jsou, nebo si kdykoli  přijdou vystřelit či zabombardovat. Do země, do níž je nikdy nikdo nepozval.