Brexit jasně ukázal, že se „u lidí“ nic nezměnilo a i když si možná někdo myslel (anebo myslí stále), že naše evropská (potažmo světová) politická situace je výjimečná… není to pravda.
Co „stát státem stojí“ se neodpouští, když lid přestane vládě věřit a dá jí to veřejně najevo. Taková ostuda!
Vláda britská, evropská v Bruselu, ale i všech 27 vlád dílčích… ti všichni se po Brexitu třesou. Ale jestli si někdo myslí, že oplakávají ztrátu důvěry, je na omylu. Třesou se vzteky. Taková drzost! Taková opovážlivost!
Ale třesou se trochu i strachy – a to nejenom vlády, ale i parlamenty a vůbec všichni politici. A spolu s politiky i celá jejich armáda – státní i soukromé televizní stanice hlavního proudu, všichni redaktoři a komentátoři jimi placení a prostě vůbec všichni ti, kdož dnešní vlády drží (stále) nad vodou. Je jich strašně moc! Kdo patří mezi ně, ví o čem je tu řeč.
Ti všichni nikdy neudělali nic proto, aby znovu získali důvěru. A neudělají to ani dnes. Ne proto, že by nechtěli. Někteří možná ano. Ale ten pavouk je tak obrovský, že to prostě možné není. Vlády mají v těchto případech pouze jen dvě možnosti. Ta první je nereálná. Je to jen divadelní bonmot, jenž jsem si vypůjčil od Bertolda Brechta a použil v nadpisu článku. Ta druhá je (naopak hodně) reálná a všichni ji dobře známe: Pokud to nešlo silou, půjde to ještě větší silou. Jinými slovy, to, co se od Brexitu bude dít v Británii a v EU, nebude nic pěkného.
Pokud jde o nás, tedy o obyčejné lidi, občany, budeme muset projít mainstreamovou myčkou mozků, abychom si nechali zajít chuť na něco podobného u nás, neboť pouhé sdělení mluvčího vlády, že nám takovou možnost vláda nikdy nehodlá poskytnout, je uboze málo, protože je nad slunce jasné, že to budeme zkoušet všichni, postupně ve všech zainteresovaných zemích - jako na přechodu, kde nestačí červená. Nikdy to přece neskončí tak, že přejde jenom ten první, pokud široko daleko nejede nic …
Budeme všude masírováni tím, že referenda jsou zhoubná, protože lůza nemůže rozhodovat. Ale ani ti, co vědí, v nich údajně nerozhodují podle správných informací. To, co rozhoduje v referendech jsou prý pouhé emoce.
Jsou to pochopitelně nesmysly. Problém není v referendech samotných – je v jejich výsledku. Pokud si z alibizmu, či pouhé pýchy nechají vlády vypsat referenda formální, potom platí (v předpokládaných kladných výsledcích), že hlas lidu je hlasem Božím. Pokud se taková referenda zvrtnou, byly to emoce.
Největší hrůzu mají všechny vlády světa z toho, když se referenda začnou dožadovat občané sami. Je totiž jasné proč. Je to tehdy, když vláda ztrácí legitimitu. Když činí taková rozhodnutí, která jsou v zájmu vlády, ale nikoli v zájmu země. Lidé to poznají, ale nemohou to zastavit. Jedině v referendu…
Proto první věc, po které lidé prahli po hrůzovládě totality komunistické strany, byla možnost referenda zaručená ústavou… a proto se v ústavě objevila.
Avšak ze stejného důvodu se legislativní rada vlády postarala o to, aby referendum bylo prakticky nedostupné.
A ze stejného důvodu nám dnešní „naše“ vláda vzkazuje, že – i když máme referendum zaručené ústavou – tak ale vláda bude rozhodovat o tom, na co bude kdy možné toto právo použít…
Vítejte ve „svobodném“ státě, kde demokracie do plného květu rozkvetla…
