Názorově jsme rozděleni, ale lidství nás může opět spojit...

To, co provedl investigativní tandem Slonková-Kubík, bylo z morálního i trestněprávního hlediska daleko za hranou. Ukradeným kódem si odemkli dům v cizí zemi, aby pořídili pomocí špionážních brýlí tajnou nahrávku někoho, kdo je 

                                                             sice synem premiéra ČR, nicméně státním příslušníkem cizí země – ale hlavně je psychicky tak nemocen, že jeho výpověď nemůže mít žádnou validitu. Ale kvůli tomu ho ani nenavštěvovali. Jeli za ním proto - vlastně pro "něco", co také do ČR přivezli – a v pravou chvíli (...měsíc po vytvoření, hlavně však správně před 17. listopadem), odpálili.

Měla to být „bomba“! Měla vyvolat vládní krizi, hlavně však odstranit premiéra samotného . 

Dnes už je možno říci, máme to za sebou… A skončilo to fiaskem pro všechny akční hrdiny, ať již se špionážními brýlemi na očích, s plackami „All For Jan, ČT nedáme“ na klopě, anebo s kartami „DEMISI“ v rukou…

Pustil jsem si záznam, jak z Václavského náměstí, tak i z náměstí Staroměstského… a i když každou akci organizovala jiná skupina aktivistů, tak cíl byl u obou, jako přes kopírák, stejný: „Únos vlastního syna“ odhalený „statečnými“ novináři Slonková-Kubík ze Seznamu, jimž oba dva davy skandovaly na povel: „Díky!, díky!, díky!, díky!…“,  při čemž na Václaváku se ještě na podporu rytmu třískalo do pořádného bubnu...

Mnoho kovaných „demokratů“ rozhořčil ještě i sám premiér, když zopakoval veřejně své „Nikdy neodstoupím…!“. 

Dovedu ho pochopit. Stejně, jako jsem chápal i pana Prezidenta, když neodstoupil z kandidátky… přesto, že se kvůli tomu začala držet (pokud si vzpomínáte), vážně myšlená hladovka.

Srozumitelně řečeno - i naši „demokraté“ (ať již s hladovkami,  červenými kartičkami, nebo bílými kartami), by si měli uvědomit, že demokratické je nejenom veřejné vydírání jisté konkrétní osoby, ale i svobodné rozhodování této osoby o tom, zda se jí (po těchto akcích) strachy rozklepou kolena… nebo se naopak hrdě vzepře a bude stát (dokonce možná ještě pevněji), za svým původním rozhodnutím.

(To druhé je mi sympatičtější…)

No nic. Ulice a náměstí jsou již uklizeny, koalice se utvrzuje v tom, že není žádný důvod k vyhlášení vládní krize a opozice – jako smuteční akt po nepovedené palácové revoluci – si v pátek vytrpí další porážku při hlasování o důvěře vlády České republiky. Porážku, ať už to dopadne tak, nebo tak, protože prezident ČR přece jasně řekl, že další vládu by opět musel sestavovat Andrej Babiš, jakožto lídr hnutí, které drtivě vyhrálo volby. (Máme všechny tyhle obstrukce zapotřebí...?)

Je tu ale ještě jedna možnost. Předčasné volby. A domnívám se, že po této nechutné akci by hnutí Andreje Babiše dostalo pravděpodobně ještě mnohem více hlasů, nežli v těch volbách minulých, kdy bylo ve hře jen Čapí hnízdo samotné.

Jedno jediné Andreji Babišovi věřím stoprocentně. To, že kdyby nebyl ve vrcholné politice, nikdo by se o Čapím hnízdě ani nedověděl.

Jestli je pravdou vše ostatní – ať již to zaznívá z úst Andreje Babiše, anebo těch, kteří na něj (již tak dlouho) pořádají nechutný hon… to nevím a ani vědět nemohu, neboť nemám k dispozici relevantní informace a ctím presumpci neviny.

Jelikož jsme ještě stále ve svobodné a demokratické zemi, takže presumpci neviny, jako stát, jako společnost, rovněž ctíme, tak nemohu pochopit účast českých občanů na těchto politických opozičních akcích. Buď to jsou užiteční idioti, jimž něco takového není proti mysli… nebo jsou pouze jen nedočkaví.

Pokud jde o případ druhý, měli by se scházet nikoli na místech pro český národ svátečních, ale před budovami příslušných zastupitelství a soudů a nutit je k rychlejší práci. (Ale určitě ne ve dnech státních svátků…)  

Pokud jde o případ první, není jim pomoci…