Národ sobě

Národní divadlo, to není jen budova na nábřeží Vltavy. Jsou to i lidé. Herci činohry, operní pěvci, mistři baletu, dirigenti, hudebníci…nejlepší z nejlepších. Je to odkaz našich předků. Dar, ale i příslib, že nezradíme…

Národní divadlo by se nikdy nemělo stát předmětem spekulací a podezřelých obchodů, ani tunelem státní pokladny do kapes jednotlivců. Prkna Národního divadla, „jež znamenají svět“, by měla sloužit souboru Národního divadla a ne podnikatelskému záměru těch, kteří by chtěli mít na jevišti ND „volné ruce“. Takové zásady by nám měli být po věky věků svaté…

Máme však ještě vůbec něco takového pod kontrolou? Život nás, obyčejných lidí, je v rukou politiků. Naše moc není žádná přesto, že 2. článek ústavy tvrdí, že máme v rukou moc veškerou. I naše myšlení je z velké části závislé na politicích, neboť právě oni mají v rukou media a přesně vědí, čím a jak upoutávat naši pozornost přihlouple přisprostlou zábavou, či bulvárními „starostmi“ a stejně tak dobře vědí, jak naopak odpoutávat pozornost od toho, co bychom raději měli nevědět.

Ministr „asanační“ vlády Balvín odvolal ředitele Národního divadla Jana Buriana. Dokonce před tím, nežli tato vláda mohla požádat o důvěru a hned první den, kdy se pan ředitel ujal své funkce. Šílené, že?

Já se ale ptám, není-li jedno, jestli vláda dostala, či nedostala důvěru, když od samého začátku víme, že musí fungovat, tak, jako tak? Jediné, co nevíme je, jak dlouho to bude. A že odvolal nového ředitele ND v den, kdy se tento ujal ředitelování? Dříve, nežli ředitelem vůbec byl, jej přece z funkce ředitele odvolat nemohl. Tak proč takové pobouření?

Mně připadá mnohem podivnější, proč jej bývalá ministryně kultury Alena Hanáková (TOP 09 a starostové) jmenovala 30. ledna 2013 s účinností právě 1. srpna 2013, když dva předešlé ředitele ND (Martina Sankota a Václava Peloucha) dosadila ihned po vyhození ředitelů dosavadních, takže během jednoho týdne vyměnila tři šéfy Národního divadla?

TOP 09, alespoň dle vyjádření Stanislava Polčáka (o němž si vrabci na střeše Národního divadla cvrlikají, že by právě on mohl být oním principálem, jenž marionetu ministryně kultury na šňůrkách vodil), se absolutně necítí odpovědná za to, co se nyní v Národním divadle odehrává.

Nprosto bezkoncepční vedení Národního divadla trvá již delší dobu. Minimálně od okamžiku, kdy „čtrnáctidenní“ ministryně Topolánkovy vlády Helena Třeštíková uvedla do funkce ředitele Národního divadla Ondřeje Černého přesto, že odborná výběrová komise doporučila tehdejší řízení (se slabými kandidáty) zrušit.

Ondřej Černý byl ale slabý pouze tři roky. S příchodem Jiřího Bessera (TOP 09) do funkce ministra kultury, ožívá a jeho akce „kulový blesk“ (násilné sloučení Národního divadla a Státní opery Praha), nabývá náhle na obrátkách.

Ze dne na den byl odvolán ředitel Státní opery dirigent Oliver Dohányi, o pár měsíců později i jeho nástupce Radim Dolanský. Nesouhlasili s plánem na sloučení, jehož protagonistou byl právě Ondřej černý, aniž by však byl ochoten svou koncepci (měl-li vůbec nějakou), zveřejnit. Kvůli tomuto postoji ředitele Černého rezignoval šéf opery Jiří Heřman, jakož i šéfdirigent ND Tomáš Netopil, kteří se sloučením oper pod jedno vedení rovněž nesouhlasili.

Před svým odchodem z funkce ministra (kvůli nesrovnalostem ohledně nemovitosti na Floridě) stačil ještě Besser rozhodnout o sloučení Národního divadla a Státní opery Praha ke dni 31. prosince 2011.

Státní opera byla, jako příspěvková organizace zrušena, její majetek, práva a závazky přešly pod Národní divadlo. Důvody, jimž se ministr Besser oháněl v senátu a parlamentu, když toto své rozhodnutí obhajoval, se z dnešní perspektivy jeví, jako účelové a falešné. Ale již tehdy tyto důvody vedly k mnoha pochybám o tom, zda-li (namísto údajné snahy o zvýšení umělecké kvality v obou institucích) nejde jen o způsob, jak se dostat k podílu na stavebních investicích, které jsou a budou s tímto projektem spojené.

Jelikož díky těmto změnám byla situace okolo ND pro ministryni Hanákovou těžko zvládnutelná, vytvořila skupinu expertů, jejímž výsledkem byl předložený návrh transformace Národního divadla na holdingový komplex tří autonomně spravovaných souborů. Jedné opery, jednoho baletu a jedné činohry. V čele těchto autonomních souborů mají být ředitelé, jmenovaní generálním ředitelem mateřské společnosti.

V budově Státní opery má působit Opera a Balet ND, v budově Stavovského divadla a Nové scény má působit Činohra ND, přičemž ve Stavovském divadle „má být uchován prostor pro hudebně divadelní provoz , například  typu mozartovské opery“, o kterém, jak vyplývá z popsaného principu autonomie, ovšem rozhoduje ředitel Činohry! .

Historická budova Národního divadla nebude mít žádný vlastní soubor, ale jen dramaturgické a programové vedení, umožňující zde provozovat činnost multižánrovou, tuzemskou i zahraniční.

Takový projekt spotřebuje značné množství peněz. Již dnes, jak experti uvádějí, jsou dotace Národního divadla čtyřnásobně nižší, nežli je tomu u srovnatelných institucí v zahraničí. (O tom, jak nesystémově by se rozevřely nůžky mezi dotací Národnímu divadlu a ostatním divadlům v ČR, jejichž výsledky v opeře často předčí úroveň naší první scény, ovšem experti cudně mlčí.)

Podle expertů má dát ministerstvo pětiletou záruku v řízení i financování a navýšit dotaci o transformační náklady – jejichž výše v jejich dokumentu nijak specifikovaná není. Bez navýšení financí prý hrozí provinční kvalita odpovídající dosavadnímu nuznému hospodaření.

Jakousi nárazníkovou zónou mezi ředitelem ND a ministerstvem, která má vyloučit přímé zásahy do řízení divadla ze strany státních orgánů, má být podle autorů Návrhu transformace „Garanční rada“.

Jako jediného kandidáta do funkce generálního ředitele Národního divadla navrhli zpracovatelé projektu Jana Buriana a do tzv. Garanční rady navrhli rovnou sami sebe…což ministryně Hanáková  - v té době již v demisi, kterou oznámila 12. června s tím, že na konci června 2013 končí - bez jakéhokoli zveřejnění 20. června honem schválila, rovněž s účinností od 1. července na čtyřleté funkční období Garanční rady.

Ačkoli Ministerstvo kultury od konce roku 2010 opakovaně tvrdilo, že má zpracované podrobné analýzy, včetně ekonomických, ukázalo se, že tomu tak není. Absenci koncepce pro tak závažný krok dokládá také až ex post zadaný audit firmě BDO, která se přitom v divadelním oboru vůbec neorientuje, což jí ovšem nebránilo kasírovat tučnou odměnu ze státních peněz.

I v návrhu transformace se o nějaké analýze lze dočíst jen v budoucím čase: „Další parametry fungování jedné opery včetně součinnosti souborů baletu a opery musí vycházet z důkladné analýzy uměleckých, provozních a výkonových ukazatelů, kterou zpracuje nově designovaný generální ředitel….“

Generální ředitel Jan Burian od ledna do svého nástupu 1. 8. 2013 nic takového nevypracoval. Za to již v únoru v rozhovoru pro Českou pozici uvedl, že zmiňovaný Návrh transformace není právně závazný, ale je to jakási kulturně-politická deklarace. „Já ji beru jako závazné stanovisko Ministerstva kultury. Jak návrhy na potřebné změny, tak i to, že je mám realizovat já. Žádné pochybnosti o tom nemám a budu to takto prosazovat,“ řekl tehdy Burian.

Když dovolíte, rád bych se ještě zmínil o složení oné komise expertů, hlavně však o třech z nich:

doc. Mgr. Jan Hančil (tehdy děkan DAMU, od 15. 2. 2013 rektor AMU)

MgA. Jiří Šesták, Ph.D. (senátor STAN – Jihočeši 2012, součást TOP 09, ředitel Jihočeského divadla České Budějovice)

MgA. Stanislav Moša (ředitel Městského divadla Brno)

Mgr. Bohumil Nekolný (analytik Institutu umění – Divadelního ústavu, bývalý úředník Ministerstva kultury)

prof. Václav Riedlbauch (pedagog HAMU a VŠE, bývalý šéf Opery ND do roku 1989 a ministr kultury ve Fischerově vládě, nominovaný Paroubkovou ČSSD)

doc. PhDr. Milan Uhde (dramatik, bývalý ministr kultury v české vládě za OF, poté předseda Poslanecké sněmovny za ODS, pak US)

Podle dokumentu a pamětníků byl Riedlbauch jedním z těch, kdo během Sametové revoluce hrozili hercům a hudebníkům vězením i finančními postihy, uvedla ČT.

"Prostě striktně zakázali a sebrali klíče a my jsme prostě nemohli pořádat ty večery s diváky," řekl ČT někdejší mluvčí stávkového výboru Národního divadla z listopadu 1989 Ondřej Nosek s tím, že se v zákazu kromě Riedlbaucha angažoval i tehdejší ředitel ND Jiří Pauer, který zemřel před dvěma lety.

Herci tak během revoluce nedobrovolně zůstali před zlatou kapličkou, zatímco vedení divadla pozorovalo venkovní představení ze svých kanceláří, uvedla ČT.

Připomeňme, že předložené řešení nápadně připomíná úsilí lidí kolem činohry Národního divadla, kteří na počátku 90. let usilovali o analogickou autonomii s historickou budovou bez vlastního souboru, což bylo v době, kdy dva členové skupiny zastávali významné ministerské posty – Milan Uhde přímo funkci ministra a Bohumil Nekolný působil jako ředitel Odboru umění a knihoven MK. Tehdy se této koncepci přezdívalo „zlaté garáže“ a mozartovský repertoár měl ve Stavovském divadle podle autonomního rozhodnutí činohry pod vedením Ivana Rajmonta ve třech stagionách  (z italského stagione, tj. sezóna, roční období, označuje dočasné působení divadelního souboru - operního, muzikálového, činoherního - v divadle, se kterým není organizačně svázán, zpravidla s jednou či s omezeným počtem inscenací. – pozn. red.) zajišťovat výhradně americký právník Alain Coblence –  tehdy čerstvě zrekonstruované Stavovské divadlo mu k tomu mělo prakticky zdarma poskytovat kompletní servis.

Co dodat…snad jenom to, že se ministru Balvínovi, pokud jde o odvolání, nedivím. Jen pevně doufám, že si na počínání pana generálního ředitele Buriana (znovu uvedeného do funkce) bude „svítit“ dostatečně intenzivně a dostatečně dlouho…

To, že (možná) jsou jinde ve světě obdobné instituce, jako je výše plánovaná transformace našeho Národního divadla, ještě neznamená, že něco takového přijme česká veřejnost. Je to něco podobného, jako tzv. církevní restituce. (Teď ale vůbec nemluvím o tom, jakou formou a jakým způsobem k nim došlo). Chci jen upozornit na to, že obojí je pro většinu občanů této země záležitost značně emotivní a výjimečná. Alespoň nevím o žádné jiné zemi, kde by se na stavbu Národního divadla dávalo z nedostatku i v těch nejposlednějších chaloupkách a to dokonce dvakrát za sebou. Stejně tak nevím o tom, že by nějaká obdobná Pobělohorská doba poznamenala několik generací natolik, jak tomu bylo (a stále je) právě v Čechách…