Donald Trump v předvolební kampani uvedl v rozhovoru pro televizi ABC: „Lidé na Krymu, podle toho co jsem slyšel, by raději byli v Rusku, než tam kde byli dříve. A k tomu také musíme přihlížet“.
(Dnes ale již tento pohled DT raději nepřipomíná.)
Prezident Zeman sice prohlásil připojení Krymu k Rusku za uzavřenou, hotovou věc, nicméně ještě i „poradil“ Ukrajině, že by za Krym měla žádat kompenzace. A turecký prezident Erdogan se rovnou nechal slyšet (přímo v Kyjevě), že s připojením Krymu k RF nebude souhlasit nikdy. (Možná sám v duchu uvažuje o historicky dalším (třetím) pokusu nastolit znovu Krymský chanát.)
Já vím, že téma Krymu dělá vrásky i mnoha občanům (v mnoha „demokratických“ zemích světa), nicméně – uvědomte si už jednou, že opravdu žijeme ve skutečném Orwellovském světě! Takže odtržení Kosova od Srbska (za přispění „humanitárního“ masového vraždění), „naši demokratičtí“ zastupitelé uznali okamžitě… ale odtržení Krymské republiky od Ukrajiny (k němuž došlo zcela v souladu s mezinárodním právem a bez jediného výstřelu – za což patří dík všem tehdy přítomným ukrajinským vojákům - kteří si nevinnou krví ruce nepotřísnili), „naši demokratičtí“ zastupitelé - stejně tak jako „demokrat“ Erduan, neuznali…
Proč? Protože nešlo (a nadále nejde) o spravedlnost – ale o Rusko. Našeho (údajně) největšího nepřítele. Proto ten tyátr plný lží, dezinformací a utajování skutečností.
Např. ve Wikipedii nalezne důvěřivý hledač pravdy toto: Ruský prezident Vladimir Putin později přiznal, že „za zády krymské domobrany samozřejmě stáli naši vojáci, kteří jednali velmi rozumně, ale rozhodně a profesionálně“. Ozbrojenci obsadili i parlament, jehož poslanci obratem jednostranně vyhlásili referendum o samostatnosti Krymu, které proběhlo 16. března 2014. Nicméně podle Západu a tehdejší prozatímní ukrajinské vlády bylo vyhlášeno v rozporu s mezinárodním právem (např. se závazky vyplývajícími z Budapešťského memoranda).
Vladimir Putin se přece nikdy netajil tím, že na Krymu byli ruští vojáci. (Pouze v našich mediích se tato mantra uměle udržovala a stále ještě u mnoha lidí trvá…). Bylo by to i směšné, vždyť na základě mezinárodní dohody s Ukrajinskou vládou mohl mít v Krymské republice dokonce 25 000 vojáků. Naopak vždy zdůrazňoval, že ani po navýšení počtu vojáků – díky vzplanuvší občanské válce na Ukrajině – nebylo tohoto počtu dosaženo… „Nebylo toho třeba“, řekl doslova.
Donucení parlamentu a vynucení referenda je rovněž lež.
Je potřeba uvést na tomto místě skutečnosti, které vám záměrně hlavní mediální proud nikdy neprozradí. Rozhodně ne takovým způsobem, abyste si je mohli vůbec uvědomit:
Ono březnové referendum v roce 2014 nebylo totiž jediné. (Nespadlo odněkud z nebe, pod údajně namířenými zbraněmi.) Bylo již druhé v pořadí. To první se konalo dne 20. ledna 1991 a souviselo s rozpadajícím se Sovětským svazem. 93,3% účastníků se tehdy vyslovilo pro obnovení Krymské ASSR jako suverénního subjektu Gorbačovova „reformovaného“ Sovětského svazu.
Nikdo se tehdy v Kyjevě na výsledky tohoto referenda neohlížel a dne 24. srpna 1991vyhlásila Ukrajina samostatnost.
Teprve tehdy vlastně došlo ke skutečnému oddělení Krymu od Ruska - navzdory svobodně vyjádřené vůli krymského lidu v referendu ze dne 20. ledna téhož roku.
26. 2. 1992 zrušila Krymská národní rada autonomii a přijala nový název Republika Krym.
5. 5. 1992 byla tato republika vyhlášena a byla přijata její ústava, která mj. umožňovala připojení k Rusku, což mělo být potvrzeno dalším referendem dne 2. srpna 1992.
15. 5. 1992 Ukrajinský parlament Krymskou deklaraci nezávislosti anuloval a dal Krymskému parlamentu týdenní ultimátum na zrušení referenda. Krymský parlament pak pod tímto tlakem zrušil 19. 5. 1992 rozhodnutí o státní samostatnosti, což potom vyústilo opět do kompromisu autonomie.
Na základě těchto skutečností přijal Ruský parlament usnesení o nezákonnosti oddělení Krymu od Ruska. Všem „demokratickým“ státům světa to ale bylo (tehdy i teď) jedno…
Pokud jde o tzv. Budapešťské memorandum - jedná se o mezinárodní smlouvu podepsanou 5. prosince 1994 v maďarském hlavním městě Budapešti ukrajinským prezidentem Leonidem Kučmou, ruským prezidentem Borisem Jelcinem, americkým prezidentem Billem Clintonem a britským premiérem Johnem Majorem. V rámci tohoto memoranda Ukrajina slíbila vzdát se svého jaderného arzenálu, kdežto zbylé tři státy poskytly Ukrajině některá bezpečnostní ujištění.
Všichni ti, kteří si dodnes myslí, že Rusko se nějak zpronevěřilo vůči Ukrajině tím, že uznalo svobodné rozhodnutí lidu Krymu – již tolikrát před tím opomíjené, tak by se měli zamyslet nad odpovědí ministra zahraničí RF Borise Lavrova, v níž je uvedeno vše potřebné k pochopení nesmyslnosti jakéhokoli obviňování Ruska: „Ruská federace se podpisem budapešťského memoranda o poskytnutí bezpečnostních záruk Ukrajině nezavázala, že bude uznávat výsledek ozbrojeného státního převratu.“
Pokud jde o event. kompenzace zmiňované prezidentem Zemanem před Parlamentním shromážděním Rady Evropy ve Štrasburku, tak něco takového je naprosto absurdní. Nejednalo se o žádnou anexi – i kdyby tuto jedovatou mantru tisíckrát opakovala všechna mainstreamová media na západ i na jih od Ruské federace. Byl to akt řádně zvolené Nejvyšší rady Krymu, která vyhlásila referendum a nezávislost, odvolávajíc se na Chartu Organizace spojených národů, v níž se mluví o právu národa na sebeurčení.
Dvojí metr:
Když parlament autonomní oblasti Kosovo vyhlásil dne17. února 2008 nezávislost na Srbsku, tak požádalo Valné shromáždění OSN Mezinárodní soudní dvůr o zodpovězení otázky, zda jednostranné vyhlášení nezávislosti ze strany prozatímní kosovské samosprávy bylo v souladu s mezinárodním právem. V červenci 2010 Mezinárodní soudní dvůr v Haagu rozhodl, že jednostranné vyhlášení nezávislosti nebylo porušením mezinárodního práva. Doslova citováno: „Žádný obecný zákaz jednostranného vyhlášení nezávislosti z praxe OSN nevyplývá“ – a dále: „Obecné mezinárodní právo neobsahuje žádný použitelný nástroj k zákazu vyhlášení nezávislosti“.
Na závěr bych chtěl dopředu odpovědět všem, kteří se domnívají, že použití vojska v cizí zemi nemohlo být legální, protože (jak běžně argumentují), mělo být "dislokované výhradně na části námořní základny". Chtěl bych se jich zeptat, zda jsou opravdu přesvědčeni o tom, že např. američtí vojáci v Německu nesmějí opouštět své vojenské základny a vycházky, či opušťáky tráví (pouze jen mezi sebou) a za ostnatým drátem...?
Je to naprostý nesmysl.
Sám jsem byl svědkem toho, když poblíž pobřeží v Cannes zakotvila americká letadlová loď. Během několika málo hodin byly promenády pod palmami plné amerických námořníků... a velmi pochybuji, že by např. nějaký taxikář odmítl (z mezinárodních důvodů) zavést kohokoli z nich třeba až do Paříže, pokud by mu zaplatil předem cestu tam i zpět...
