Půl století nás dělí od onoho děsivého okamžiku, kdy se upálil člověk. Pochodeň č. 1, za kterou se sám prohlásil. Bylo to odvážné, čestné, odpovědné… dech beroucí.
Současně to ale bylo šílené, nezodpovědné, bezohledné, hazardní… do nebe volající…
Po okupaci vojsky spřátelených armád Varšavské smlouvy, byla většina obyvatel v těžké depresi.
Mně bylo šestadvacet let, když se ta zpráva rozletěla do světa a mou první reakcí byl šok, který posléze vystřídala vlna podivné (nezasloužené) vděčnosti, neboť jsem si nedovedl představit větší ("zaplacenou") cenu pro znovunabytí národní hrdosti… nežli život mladého člověka položený za nás za všechny - za celý národ… Byl jsem neomylně přesvědčen o tom, že se začnou dít věci…
(Ale nedělo se vůbec nic…)
Je něco takového vůbec reálné?
Je reálné, aby dobrovolná smrt jednoho (neznámého) z nás, mohla námi (všemi), pohnout? Oslovit nás? Vyburcovat? Sjednotit?
Hrdinský čin vojevůdce může oslovit jednoho každého vojáka, jdoucího na smrt. To jistě ano! Protože pozabíjením nepřátel… si (alespoň někteří) budou moci svůj život vykoupit.
Jenomže v civilním životě žádná taková paralela není - vyjma toho, že by hrdinský čin provedl např. samotný (oblíbený) Král, anebo prezident - pochopitelně rovněž oblíbený. Jenže - pokud by tímto statečným činem měl být dobrovolný odchod ze života - byť v nesnesitelných mukách - znamenalo by to pro všechny ostatní opravdu povzbuzení?
Vždyť pro milovaného krále jsou mnozí lidé rovněž ochotni položit život. Ale když král je mrtev…?
Není vůbec jednoduché tyto věci posuzovat a dopředu předvídat, má-li námi zamýšlený čin skutečně takový smysl, jaký bychom si přáli, aby měl…
Co tomu říká morálka?
Je morální někoho zabít? Zabít kohokoli z lidí… sama sebe nevyjímaje? Pokud je mi známo, tak máme (prozatím) k dispozici pouze dvě možná kriteria.
To první je Boží desatero, kde je nekompromisně uvedeno: Nezabiješ!
To druhé je čistě lidské “přikázání”, které nám zanechal Immanuel Kant - jeho Kategorický imperativ, který zní: Jednej jen podle té maximy (zásady), od níž můžeš zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem.
Ani zde nenajdeme podporu pro takový čin - neboť asi jen těžko můžeme chtít, aby něco podobného, jako upálení za živa mělo platit jako obecný zákon pro všechny, kteří by chtěli ostatním cokoli zásadního sdělit, nebo je k něčemu vyburcovat. Jinými slovy: Morální jsou jiné způsoby přesvědčování , nežli je upálení sama sebe…
Co s takovým národem?
Jistě jste si i vy mohli čas od času přečíst články o tom, jak jsou Češi výjimeční, že se v kritických chvílích dovedou neuvěřitelným způsobem semknout… avšak po určité době je nadšení a odhodlání rychle opouští a stávají se pozvolna (opět) poddajnými ovcemi. Podobné úvahy jsme mohli číst i v souvislosti s Palachovým týdnem, který právě (již po padesáté), prožíváme.
Dle mého soudu je nesmysl něco takového připisovat českému naturelu.
Jde totiž o naturel obecný… lidský. A platí to pro každou skupinu lidí, ať je to rodina, školní třída, družstvo na táboře, pracovní tým… anebo národ. Prostě, když jde do tuhého, skupina lidí (něčím k sobě blízkých), se dovede semknout.
A pokud jde o ono následné “ochlazení”, tak rozhodně nebylo nikdy spontánní. Nebylo to žádné pozvolné vyšumění. Byly to zcela konkrétní a velmi pádné důvody. Např. po semknutí při mobilizaci v roce 1938, přišlo “vystřízlivění” díky Mnichovské zradě a následné demobilizaci.
O třicet let později, v roce 1968 přišlo “vystřízlivění” díky zradě Alexandra Dubčeka a všech ostatních (s výjimkou Františka Kriegla), po návratu z Moskvy, kde podepsali potupné Moskevské protokoly.
Ta zrada byla pro nás horší, nežli tanky v ulicích… a Palachova smrt na tom nemohla nic změnit… Ba spíše naopak - prohloubila národní bolest a utrpení…
Byla Palachova oběť zbytečná?
I když se tato otázka občas objevuje (přece jen je to již padesát let), tak se domnívám, že na takové hodnocení nemáme právo. Nikdo z nás… nikdo z lidí! Pouze Jan Palach sám mohl rozhodovat o tom, zda jeho čin smysl má. Pokud se rozhodl tak, jak se rozhodl, nám nezbývá než jeho rozhodnutí akceptovat a nikoli soudit. Natož odsuzovat…
P.S.: Možná si někdo vysvětlí ten poslední odstavec jako protimluv - ale není. Výše uvedené úvahy jsou všeobecné, teoretické - nikoli bezprostředně spjaté s činem Palachovým. Nehledě na to, že nikdy a u nikoho nemůžeme posuzovat důležitost či zbytečnost jeho činů... pokud již není mezi námi... a čin byl dokonán...
