Je prof. Petr Piťha prorok pravý, nebo falešný…?

Znovu se rozhořívá "hranice", znovu se připravují zbraně a znovu si „pravda“ a „láska“ přizdobují svůj duhový šat… Ne všichni starozákonní proroci skončili dobře...  

A my nyní - téměř v přímém přenosu - budeme mít možnost sledovat, jak dopadne prorok současný…

Slova proroctví zazněla během kázání o istanbulské úmluvě ve svatovítské katedrále v den svátku sv. Václava… a vyvolala pobouření nejenom feministických organizací, ale i některých kněží, z nichž nejvíce pohoršen byl prof. Tomáš Halík, který si dokonce za veřejnou formulaci svého pohoršení vysloužil „napomenutí“ Arcibiskupství pražského, které se naopak (spolu s Biskupskou konferencí) za prorocká slova probošta Petra Piťhy skálopevně postavilo.

Podle prof. Halíka je prof. Piťha prorokem falešným, a to díky jednoduchému rozlišení, které si prof. Halík (Mefistofelovsky) pro své tvrzení vymyslel: Falešného proroka prý poznáte podle toho, že rozsévá strach, paniku, beznaděj a v jeho výpovědi není žádná naděje, žádná radost, žádná útěšná víra, žádná láska.

(Koho by napadlo, že to může být tak jednoduché…?)

Pochopitelně není a ani být nemůže, protože „povolání“ či „poslání“ proroka mělo vždy jen jeden jediný cíl: být Božím mluvčím před lidmi a předat jim to, co sám dotyčný od Boha přijal. Lid měl vést král, avšak když králové (v dnešní době politici), zklamali a dělali to, co je zlé v Hospodinových očích, Bůh posílal svému lidu proroky. Ti hovořili jménem Božím a vyžadovali zachování smlouvy. O nějaké naději, radosti a útěše může být proto řeč, až po vyslyšení varovných slov proroků… dojde-li k tomu vůbec...

Naopak falešní proroci jednali tak, aby se zavděčili pozemským vládcům, jejichž plány měli podpořit. Jejich slova mohla být proto úlisná, plná falešné naděje, útěchy a lásky.

Církevní zákon rozeznává tři kritéria k rozeznání pravého proroka:

1. prorocké znamení jako důkaz pravdivosti toho, co hovoří

2. splnění jeho předpovědi

3. pravověrný obsah učení

První kritérium bude v dnešní době asi velmi obtížné najít. Třetí kritérium naopak rozhodně splněno bylo a na naplnění druhého kritéria si budeme muset tak jako tak, počkat.

Nejdůležitější je ale ta skutečnost, že teprve po onom prorockém varování na svátek sv. Václava, se poodhalila rouška nedotknutelnosti Istanbulské úmluvy, rozezněla se všeobecná diskuse (kterou už dávno před tím měli vést politici a media) a bylo dosaženo toho, že jsme doposud Istanbulskou úmluvu neratifikovali…

Dle mého soudu to je (při dnešním rozložení sil), spíš zázrak, nežli cokoli jiného a mě nezbývá než se sklonit před osobní statečností prof. Piťhy, bez níž bychom ono varování možná nezaslechli nikdy... nebo až v době, kdy by nebylo možné roztočené kolo dějin zastavit...