Jak se vyrovnat s činem Jana Palacha?

Palachův týden 2019 skončil. Včera - před padesáti lety - dvacetiletý student Jan Palach, zemřel. 15. ledna 1969 jej znal málokdo. O den později se jeho jméno - jako bájný Fenix - vzneslo... a rozletělo do světa...

Totalitní systémy se bojí více mrtvých, nežli živých. Živé totiž mohou umlčet. Ty mrtvé ne.

Na různých místech jsem se (i letos) dověděl, že Palachův čin byl rozporuplný.

Nebyl(!) - rozporuplné bylo (a stále je... a stále bude…), pouze jen naše vnímání jeho činu. Pro mnohé je čin Jana Palacha výrazem statečnosti, obdivu a úcty, pro jiné je naprosto nepřijatelný.

Má vůbec smysl něco, co se stalo před padesáti lety, rozebírat?

Myslím si, že ano, neboť – ať již s tímto činem souhlasíme, nebo ne – zůstane tu (na rozdíl od nás), už navždycky. I mezi námi je již mnoho těch, kteří se cítí oprávněni k tomu, aby se k činu Jana Palacha mohli vyjádřit, i když v době, kdy Jan Palach svůj život ukončil, ještě ani nebyli na živu.  Jinými slovy, čin Jana Palacha, má nadčasový přesah, neboť je součástí životů - nejen těch, kteří jej pamatují – ale i všech ostatních lidí, dnešních i budoucích.

Kam až můžeme zajít?

Pokud budeme posuzovat čin Jana Palacha z hlediska filosofického či společenského – tedy jak tento čin zapůsobil a co způsobil – potom je dovoleno vše – neboť od chvíle škrtnutí sirkou a prvních plamenů – se jeho čin stal věcí veřejnou… je tedy „náš“ – stejně jako i těch, co přijdou po nás…

Kam se svým hodnocením zajít nesmíme?

Před tento okamžik(!) - protože nic z toho se už nemůžeme nikdy dovědět - a to, co se dovědět můžeme (nebo už "víme"), nemůžeme nikdy ověřit, neboť Jan Palach již není mezi živými.

Sem nutně spadají i veškeré úvahy o tom, zda tento čin byl či nebyl zbytečný. Nikdy se totiž nedovíme, zda skutečně Jan Palach věřil, že se po jeho výzvě „něco“ stane, nebo byl připraven na to, že nikoli… a přece to udělat „musel“…

Z diskusí pod články k Palachovu týdnu vyplývá, že potřebnost (zbytečnost), Palachova činu, je posuzována podle toho, co se po jeho smrti stalo. Nestalo se „nic“.

Jenže to není hodnocení Palachova činu, ale hodnocení rekce národa. Jinými slovy – když by se „něco“ naopak stalo a věci se daly do pohybu, kdyby se ledy pohnuly, potom by asi jen těžko mohl někdo tvrdit, že čin Jana Palacha byl zbytečný...

Takže – namísto tvrzení, že jeho čin zbytečný byl , měli bychom se zabývat pouze jen otázkou PROČ - která ovšem nemůže být vztažena k činu samotnému, nýbrž k celkové politické situaci, náladě společnosti, osobní statečnosti nás všech tehdy žijících… a k mnoha dalším faktorům, které jsme ani tehdy neznali, natož pak dnes.

Je nutné si uvědomit, že zbytečnost či smysluplnost našich činů můžeme posoudit jenom my sami - a nikdo jiný. Proto také jenom my neseme za své činy plnou odpovědnost. A to bez ohledu na následky, které (ostatně mnohdy jen), těžko můžeme předvídat či odhadovat...