„Demokratické zřízení doplatí na to, že bude chtít vyhovět všem. Chudí budou chtít část majetku bohatých, a demokracie jim to dá. Mladí budou chtít práva starých, ženy budou chtít práva mužů, a cizinci budou chtít práva občanů...
... a demokracie jim to dá. Zločinci budou chtít obsadit veřejné funkce, a demokracie jim to umožní. A až zločinci demokracii nakonec ovládnou, protože zločinci od přírody tíhnou po pozicích moci, vznikne tyranie horší, než jakou dovede nejhorší monarchie anebo oligarchie.“
Pokud vám tato slova připadají aktuální, pak to jen potvrzuje genialitu autora. Tato brilantní předpověď je totiž stará více než půldruhého tisíciletí… a jejím autorem není nikdo jiný, nežli Sokrates.
Možná, že demokracie je tím nejlepším modelem vlády, který doposud známe. Ovšem nutným předpokladem správného fungování demokracie je vysoká morální úroveň společnosti... čímž se pochopitelně velmi významně snižuje pravděpodobnost úspěchu. Aby se např. v takové monarchii žilo dobře, musí být (nutně) morální alespoň jeden člověk - monarcha. Aby se dobře žilo v demokracii, měli by být morální všichni…
Hlídací psi demokracie
Pokud by demokratický model společnosti vznikl (a v novodobé historii se to podařilo snad pouze jen Spojeným státům americkým, a i tak jenom dočasně), zůstává otázkou, kdo a jakým způsobem může zabezpečit jeho trvání. Sám život nás přesvědčil, že žurnalisté na roli hlídacích psů demokracie rozhodně nestačí. Vysvětlení je jednoduché: Každý pes hlídá především svého pána. Pouze jen tam, kde skutečná demokracie trvá (a žurnalisté jsou svobodní) - mohou plnit své „svaté“ poslání. Kde ale demokracie zanikla, a hlídací psi jsou uvázáni k boudě, hlídají pouze jen toho, jemuž (jako vazalové), slouží. Takovou situaci dnes najdeme ve všech státech světa. Žijeme v iluzi, v níž nás právě někdejší hlídací psi demokracie neustále udržují, a nejsme nepodobní těm, o nichž tak velmi pochmurně mluvil už Goethe:„Nikdo není víc zotročen, než ti, kteří chybně věří, že jsou svobodní“.
Mnoho lidí se bláhově domnívá, že svoboda slova znamená především stav, kdy už nás Česká televize, rozhlas a tisk, mohou informovat pravdivě. Je to velký omyl. Masmedia taková nikdy být nemohou. Svoboda slova znamená tolik, co svoboda vyznání, či svoboda pohybu. Jedná se o jednotlivé občany – o nás. My můžeme říkat svůj názor, my můžeme pojmenovávat věci pravými jmény, my se nemusíme bát říkat (veřejně) pravdu. Proč? Protože máme šanci oslovit maximálně tak několik stovek lidí. Pokud se (nějakým cenzorním omylem) dostaneme na titulní stranu, tak možná i několik desítek tisíc. Oproti tomu masmedia oslovují miliony občanů (dennodenně!), a nikdo, kdo (jakékoli zemi) vládne, si přece nebude hřát hady na prsou.
Jsme opakem Ježíšových výčitek, když říkal: „Mají oči a nevidí“. My máme oči a vidíme – ovšem zprostředkovaně. Masmedia jsou (všude), v rukou těch, kteří rozhodují o myšlení lidí a formují masy tak, jak právě (oni) potřebují. Proto se často stává, že události bývají vysvětlovány takovou (oficiální) verzí, která se většinou zdravému selskému rozumu jeví, jako nejméně pravděpodobná. Útoky „pod cizí vlajkou“ se stávají téměř pravidlem, a čím děsivější jsou, tím tvrdší represe mohou následovat, takže se pomalu, ale jistě blížíme k policejním státům… globálně pak k (ještě nedávno tolik obávanému), Novému světovému řádu.
Peníze
Mamon byl vždy úhlavním nepřítelem svobody, tudíž i demokracie. Dnes tomu není jinak. Jak dobře víme, tam, kde končí svoboda jednoho, začíná svoboda druhého, tedy svoboda všech ostatních… čímž se opět dostáváme k morálce. Přicházet k penězům na úkor jiných je amorální a nezáleží na tom, zda je okraden chudý pocestný, tedy konkrétní člověk, nebo skupina „bezejmenných“ lidí, či celé národy.
Již velmi dávno prohlásil M. A. Rothschild: „Dejte mi možnost tisknout a ovládat peníze národa, a nebude mě zajímat, kdo tvoří zákony.“
Nezáleží na tom, zda něco takového Rothschild skutečně řekl, nebo ne. Podstatné bylo, že se tak choval, a že se tak chovali (a chovají) i všichni ostatní bankéři všech dob.
Pokud vás okrade pouliční zloděj, půjde do vězení, nebo jej (v lepším případě), zákony přinutí ukradené peníze vrátit.
Když někoho (dokonce nás všechny), okradou banksteři, do vězení nepůjdou. Donutí naopak vládu, aby změnila zákon.
Když v minulosti lidé zjistili, že lichváři množí své zisky neúměrně tomu, jaké množství (svěřených) peněz ve svých trezorech mají, tak nebyli hnáni k zodpovědnosti. Naopak - přinutili zákonodárce, aby jim takové odsouzeníhodné chování uzákonil. Bylo jim zákonem povoleno bohatnout (z ničeho - prostě poskytovat zúročené půjčky), až do výše dvojnásobku takového množství peněz, které ve svých trezorech (skutečně) měli. Tedy poměr 1:2.
Dnešní lichváři, pardon – bankéři, jsou na tom mnohem lépe, neboť postupem času si dokázali uzákonit poměr 1:9.
Demokratické intermezzo
Vyhraná válka za nezávislost vymanila Ameriku z područí anglického krále a evropských mezinárodních bank. Demokracie ale není pro žádnou zemi navěky, a evropským banksterům stačilo jen o málo víc, než jedno století (přesně 137 let), než opět nalezli cestu, jak se americké demokracie zmocnit a podřídit ji svému vlivu. Pochopitelně to nebyla čistá hra, nicméně úspěch byl dosažen - a byl velkolepý.
Znění zákona, jenž měl být předložen prezidentovi Spojených států, vzešlo z tajného setkání zástupců amerického ministerstva financí a několika vlivných bankéřů té doby - v listopadu 1910 na ostrově Jekyll Island v americké Georgii. Jeho hlavním rysem bylo získání pověření (z americké ústavy explicitně dané pouze Kongresu), tisknout peníze a poskytovat je americké vládě na úvěr. Dne 23. Prosince 1913 Prezident Spojených států W. Wilson tento zákon ( Federal Reserve Act) podepsal, čímž dosadil mezinárodní bankovní kartel do vedení vytváření amerických peněz.
Později – když bylo evidentní, co se ve skutečnosti stalo, prezident Wilson prohlásil: „Jsem ten nejnešťastnější člověk. Nevědomě jsem zruinoval svou zemi. Stali jsme se jednou z nejhůře ovládanou, jednou z nejúplněji dominovanou a podřízenou vládou v civilizovaném světě… Už nikdy vláda svobodné volby, již nikdy vláda dle přesvědčení a volby většiny… ale vláda nátlaku názoru malé skupiny vlivných lidí.“
Měl, bohužel, pravdu…
Parazitologie dnešního světa
Peníze jsou univerzálním prostředkem výměny… a nikdy neměly být cílem lidského snažení… čímž nepochybně jsou. Dnešní svět, takto obrácený na ruby, je dílem banksterů – a jsou to oni, kdo tahají za nitky světového dění, pomocí politiků. Dnešní společnost je závislá na bankovních úvěrech, které vytvářejí další peníze, přičemž největšími dlužníky jsou jednotlivé státy. Žijeme ve světě, jemuž vládnou parazité. Zločinci, vysávající život světové ekonomiky, a rozsévající smrt, neboť války byly, jsou, a vždy budou, tím největším zdrojem jejich (okamžitých) příjmů. Není tajemstvím, že např. rodina Rotschildů financovala vždy obě válčící strany světových (ale i jiných), válek najednou.
Žijeme ve světě, v němž 7% obyvatel planety má více, než všichni ostatní dohromady.
Je vůbec ještě opodstatněné mluvit v takto nemocném světě o demokracii? Myslím si, že ne - protože demokracie je mrtvá. Naplnila se předvídavá předpověď Sokratova. Namísto v demokracii žijeme v tyranii… a mylně věříme tomu, že jsme svobodní…
A to ve všech státech světa…
