Arabský antisemitismus nevznikl založením Izraele, sahá hlouběji

V posledních letech antisemitismus sílí napříč celým evropským kontinentem, jeho protagonisté jsou často imigranti z Blízkého východu. Zní to trochu paradoxně, zvláště když uvážíme některé následující skutečnosti.

Podle zhruba dva tisíce let starého biblického příběhu o původu Arabů a Židů, jsou Arabové a Židé bratři, přesněji řečeno nevlastní bratři, mají stejného otce Abraháma ale různé matky. Izák, praotec Židů, je synem Sáry. Prvorozený a o mnoho let starší Ismail je synem Sářiny egyptské otrokyně a je považován za praotce Arabů. Obě společenství věří v monoteistické náboženství, Arabové věří v islám a Židé v judaismus. Jejich náboženství mají některé společné rysy jako například zákaz konzumace vepřového masa či respekt k určitým prorokům. Též mluví podobnými semitskými jazyky, kde je mnoho obdobných výrazů, jako například slova pro pozdrav – salam a shalom.

V historii se několikrát opakovaly vlny židovské migrace do arabského světa. První vlna se uskutečnila již v předislámské době.  Po zničení Jeruzalémského chrámu Římany v roce 70 n. l. se mnoho Hebrejců vystěhovalo z Palestiny a usadili se na Arabském poloostrově ve městě Jarthrib, které pak za pět set let arabský prorok Mohamed přejmenoval na Medínu. Předislámští Arabové tenkrát nevnímali židovské přistěhovalce jako nebezpečí. Naopak medínští Židé žili s polyteistickými Araby dlouho pokojně a zabývali se především obchodem.

V době zlatého věku islámu zejména od 9. do 11. století se mnoho Židů proslavilo jako vědci, básníci, filosofové či dokonce jako poradci islámských chalífů, a to zejména ve španělské Andalusii. Židé směli zastávat vysoké úřady a byli činní v islámské politice. V 11. století židovský básník a teolog Samuel Nagherla se dokonce stal velkovezírem u dvora muslimského krále v Granadě.

Koncem 15. století Křesťané dobyli nazpět Andalusii a začalo masové vyhánění Židů a muslimů ze Španělska. Část španělských Židů odešla do severní Afriky, kde byla bez problémů přijata. Další část se usadila v Osmanské říši, kde na sultánově dvoře hráli židovští lékaři, učenci a bankéři důležitou roli.

A poslední židovská migrace byla v první polovině 20. století, když uprchli desetitisíce Židů před evropským antisemitismem a usadili  se v Palestině.  Jenže tentokrát nebyli vítáni. V té době došlo k  zániku islámského chalífátu a nespoutaná nenávist k Židům si prorazila cestu a bohužel dodnes se ji nepodařilo dostat pod kontrolu.

Odkud ale pramení tato nenávist? Abych to vysvětlil, tak musím zpátky do 7. století a zastavit se též v devatenáctém.

Když v sedmém století přišel prorok Mohamed do Medíny, mnoho Židů nesouhlasilo s jeho přítomností ve městě. On sám několikrát tvrdil, že jej Židé chtějí zabít. Mohamed se zde postupně proměnil v naprostého odpůrce Židů. Nepovažoval střety s Židy a muslimy za přechodnou záležitost, nýbrž za dlouhodobý a osudový boj, který se rozhodne až na konci věků. Prorokoval: „poslední soud nepřijde, dokud muslimové nezvítězí nad Židy a nepovraždí je“. Toto proroctví dodnes dodává křídla šíleným fantaziím islamistů, kteří považují boj proti Židům za svaté poslání.

Koncem 19. století zachvátila Blízký východ sílící vlna nacionalismu. Tato vlna přivedla dvě významná hnutí, a to sionismus a později v 20. století  panarabismus. Obě hnutí vzešla z pocitu útisku. Židovsko-nacionalistické hnutí chtělo uniknout před sílícím antisemitismem v Evropě a zakládat svobodný národní stát pro všechny Židy. Arabští nacionalisté se chtěli vymanit z koloniální nadvlády a vybudovat stát pro všechny Araby. Netrvalo dlouho, a na scénu vstoupil islamismus, jak ho známe dnes. A tak se Blízký východ stal bojištěm, na němž se obě výše uvedená hnutí trvale střetávají.

Sionistické hnutí šlo pragmaticky za svým cílem. Navzdory mnohým konfliktům a permanentnímu ohrožení arabskými sousedy se v Izraeli rozhodli pro demokratické uspořádání státu. Byla to první a dosud poslední demokracie v tomto regionu.  

Na druhé straně projekt sjednocení všech Arabů (panarabismus) stavěl na písku, protože už od začátku neměl žádný koncept,  pomineme-li boj proti Izraeli. Existence Izraele se stala donekonečna omílaným argumentem, že se musí zbrojit a posilovat moc arabských vládců. Připravili tím skvělou živnou půdu pro islámský fundamentalismus a antisemitismus. Dokonce v roce 1941 v Berlíně zakotvil jeruzalémský muftí Al-Husajní, kde mu Nacisté zřídili arabskou rozhlasovou stanici, odkud muftí vysílal do arabského světa tu nejohavnější antisemitskou propagandu.

Antisemitismus v arabském světě je velmi vyhraněný. Někteří to zdůvodňují především založením státu Izraele. Bohužel jak je patrné z tohoto článku, kořeny arabského antisemitismu sahají mnohem hlouběji.

Vzhledem k tomu, že Mohamed zemřel téměř před 1400 lety, tak  se podle mne Arabové a muslimové potřebují nutně zamyslet nad Mohamedovým odkazem. Kdo se tomu brání, ten chtě nechtě nahrává islamistům, kteří nenávidí celý svět a brzdí jeho rozvoj.