Černá Labuť - Reduta

V našich životech se čas od času vyskytnou události nebo činy, o kterých jsme tvrdili, že nám se rozhodně stát nemůžou. Mohou to být malé okamžiky, které se týkaly jenom nás a našich nejbližších, ale může se jednat i o události, které ovlivnily téměř každého na zeměkouli a se kterými nikdo nepočítal. Právě o těchto jevech je nové představení brněnské Reduty – Černá Labuť.

Po nedávném odchodu půlky ansámblu a taky nevýraznějšího režiséra Jana Mikuláška, který v Redutě působil, jsem měla takový pocit, jakoby se Reduta znovu hledala. Změnit svou image od avantgardního podniku s hrami pro pár vybraných, kteří se rádi dívají na katarzní kusy, byl věru odvážný krok. Představení Černá Labuť lze ovšem pokládat za krok tím nejlepším směrem.

Pokud ovšem předpokládáte, že se vydáte na jednoduchou hříčku, u které si odpočinete, tak to se nevydáte. Představení se sestává z několika modulů. Scénky s událostmi, které změnily chod světa a mají v dějinách svoje pevné místo, střídaly krátké výroky, které upozorňovaly na omyly nás všech. Musím říct, že to byl docela zápřah na hlavu, protože výroky nebyly úplně jednoznačné a vyžadovaly dle mého názoru docela pokročilý přehled. Před každým dalším výrokem jsem se bála, že ho nepochopím a sama před sebou intelektuálně pohořím. Ovšem bylo tam pro každého něco a tak se smáli i ti pomalejší spoludiváci. ( Jen tak pro představu jsme si připomněli předpoklad, že Miloš Zeman se již nikdy do politiky nevrátí až po větu „Dodi, vezměme to raději tunelem…“)

Samo předříkávání omylů neboli černých labutí by ovšem byla hodinu a půl docela nuda. Režisér Braňo Holiček ovšem pracuje velmi zajímavě s prostorem a svícením a příliš se nezdržuje rekvizitami. Což vyžaduje nadané herce zejména v oblasti pantomimy. A v tomto ohledu jsem byla velmi spokojená. Můj předpoklad, že to celé potáhne Roman Blumaier byl správný, ale ostatní se rozhodně nedali zahanbit a vytvářeli spolu soudržný útvar, který nás protahoval přes nejrůznější události, které formovaly naši minulost, ale formují i naši současnost. Ráda bych také vyzdvihla, že události nešly chronologicky a člověk tak nemohl předpokládat, co bude následovat, což dodává představení potřebnou dynamiku. 

Celkové pojetí mi přišlo syntézou práce Pitínského a dříve zmiňovaného Mikuláška. Bylo to dost neotřelé na to, aby i zkušenější diváci byli zaujati, ale mělo to svou vnitřní milost a roztomilost, takže jsme odcházeli příjemně naladěni.

 Jestli mám najít jen jedno ale, závěrečná scéna s mikrovlnkou měla nějakou chybu. Chápu záměr inscenované trapnosti, ale chybělo tomu něco. Nějaký element. Musím ale přiznat, že sama nevím, co by to mělo být. Jestli hudba, nebo peří, které by se pomalu snášelo z černé labutě. Ale to je jen malá výtka k něčemu, co si asi většina diváků neuvědomí.

 Divadlo má někdy diváky burcovat a upozorňovat na problémy, které mezi námi bují. Představení Černá Labuť k nim patří, ale jeho zpracování si vystačí s jemnými výrazovými prostředky. Reduta ukázala, že umí silná a těžká představení i bez létajícího jídla, neustálého naznačování kálení na jevišti a dlouhých monologů, při kterých  se herci plazí buď v bordelu po zemi nebo po nich teče voda, zatímco visí ze stropu (a jsou umazání od jídla a toho bordelu).

Černá Labuť je představení, které se nebude líbit většině, ale podle mě byste ho vidět měli. Ono taky trochu provětrat mozkové závity ještě nikomu neuškodilo. Zvlášť pokud člověk pořád konzumuje ohavné zprávy na Nově. I když i Novy se možná dočkáte, inu nechte se překvapit a určitě vyrazte do Reduty. Braňo Holiček předvedl, že není jen Honzíkem z Vyprávěj, ale také nadějný režisér, který navštívil Brno v pravý čas. 

 Další informace najdete nejspíše na stránkách NDB.