K napsání tohohle článku mě inspiroval jiný článek na idnes, kde se paní nebo možná slečna svěřovala, že ani na třetí pokus neudělala řidičák.
Řidičák jsem udělala na třetí pokus. U jízd se mi vystřídali dva komisaři, kteří měli pro naše město právo zkoušení. Dodnes přemýšlím, jestli mi řidičák dali z vděčnosti, že mou jízdu přežili nebo z hrůzy, že by se mnou ještě někdy museli jet.
Když jsem při druhém pokusu se zdůvodněním, že mám odhad od ježdění s kočárkem, škrtala jedním zrcátkem protijedoucí autobus a druhým u chodníku zaparkované auto, komisař zezelenal a vyhodil mě od volantu. Instruktor se třásl a vypadalo to, že přemýšlí o tom, že se přihlásí k americkým bojovým jednotkám, tam že to bude bezpečnější. Zpět k autoškole se komisař odvezl sám. Po cigaretě a kávě byl schopný zase usednout do auta. Nicméně řidičák jsem dostala.
Po čase jsme se přestěhovali do Mostu a já si vyhlédla autoškolu, kde učila starší paní, absolvovala s ní kondiční jízdy a začala jezdit. Nejdřív na opuštěných místech pozdě večer, potom opatrně ve dne.
Manžel mou zálibu v jízdě snášel špatně. Koupila jsem si Škodu 120 s přesvědčením, že pokud ji zlikviduji, tak mě to zase tak moc mrzet nebude.
Rozhodnutí manžela bylo naopak auto zachránit a mě odradit od ježdění. Jen pro upřesnění – manžel měl své auto. Měl to vymyšlené skvěle. Jak si se mnou sedl do auta, začal mě znervózňovat. Mám pocit, že podle něj jsem si do auta špatně už sedala. Ale těžce mě podcenil, já byla rozhodnutá řídit.
Po dvou měsících občasného ježdění, jsme jeli nakoupit do Intersparu. Cesta probíhala podle zaběhnutého scénáře, ale já už toho měla plné zuby. Manžel pokračoval v kritizování mých řidičských schopností i v obchodě. V okamžiku, kdy jsem s vozíkem namířila k sýrům, už jsem pěnila. A jak už to tak bývá, manžel neodhadl, že už přestřelil.
Vrčel :“Ty neslyšíš, že už máš přeřadit? Jak si to brala ty zatáčky? Blikáš moc brzy/pozdě. Díváš se do zpětného zrcátka málo/hodně,“ a tak pořád dokola. Kolem nás procházeli a postávali nakupující. Pánové strkali do manželek s výrazem: „Vidíš, každý chlap nadává, jak manželka jezdí.“
To všechno jsem vnímala jen okrajově, moje trpělivost došla. Podívala jsem se na manžela a pronesla: „Já jezdím dva měsíce a zdaleka ne každý den, takže je pochopitelné, že nejsem dobrý řidič a schází mi jistota a zkušenosti. Až budu jezdit pár let, bude to o něčem jiném. Ty souložíš dvacet let a nejde Ti to pořád. Kdyby jsi řídil tak, jak souložíš, tak by jsi zemřel při první jízdě.“ Postávající ženy začaly strkat do mužů, kteří okamžitě vzali vozíky a začali předstírat, že jsou zaujati nakupováním. A můj manžel se od té doby zdržel jakékoliv kritiky mé jízdy.
Dneska jezdím, troufám si tvrdit, dobře. Mám plný počet bodů, nedostávám pokuty a když si udělaly dítka řidičák, chtěly, abych s nimi ze začátku jezdila já, že jsem klidná.
Takže hlavu vzhůru všichni, co jste neudělali řidičák. Oni to ti komisaři jednou vzdají a řidičák Vám dají.
