Jednoho dne mi lékař s úsměvem oznámil, že čekám miminko. Doma už jsem měla holčičku i chlapečka, tak jsem jen zajásala a čekala, jestli se rozšíříme o větev mužskou nebo ženskou.
Miminko se v bříšku chovalo oproti svým sourozencům atypicky. Vstávalo brzy ráno, večer v deset se dožadovalo, abych byla v klidu a pokud možno spala. Při větším hluku, mém nevhodném pohybu a dalšího, z jeho hlediska nevhodného, chování mě píchalo prstíkem do břicha. Běžné miminkovské pohyby moc neuznávalo. Pak přišel listopad a den D. Narodila se roztomilá holčička. Ovšem její první pohled byl nezvyklý. Pátravě pohlédla na lékaře a v jejím obličejíčku se zračilo: „No ten porod jste mohli vést lépe. Máte vůbec umyté ruce? A jak jste studovali-neflákali jste to?“ Pak pohlédla na mě a výraz byl jasný: „Tak Ty jsi moje matka. No za těch devět měsíců jsem zjistila, co všechno děláš špatně. To se změní, já už si Tě převychovám.“ A skutečně. Anička byla cílevědomá a tvrdohlavá. Byť nejmladší, hravě časem ovládla své starší sourozence.Když se jí pak narodili další sourozenci, zvládala je od narození, byla v tom naprosto dokonalá. Jak rostla zjišťovali jsme, že má přirozenou autoritu všude – nejdřív ve školce, pak ve škole. Svým zvláštním způsobem dokázala nenápadně velet. Její sourozenci – jak Ti starší, tak Ti mladší - ji poslouchali bez řečí. Časem jsem zjistila, že u nás nezabírá obvyklé: „Přestaň nebo to řeknu tátovi“, ale „Přestaň nebo to řeknu Aničce.“ A funguje to tak dodnes. Ve škole učitelé věděli, že pokud velí Anička, tak třída šlape. Brali jsme to jako zvláštní úkaz, ale říkali jsme si, že každý je nějaký. Pak přišla devátá třída a Anička nám oznámila, že z ní bude učitelka. Jak bylo v její povaze, šla si ctižádostivě za svým cílem – úspěšně. Nedávno jsem šla ke známé. Anička potřebovala auto, tak jsme se dohodly, že mě tam odveze a v pět mě vyzvedne. Ale znáte to – dobře se povídá, čas utíká rychle a najednou bylo pět a my si ještě všechno neřekly. Anička nejdřív čekala v autě, ale po 15 minutách se rozhodla, že si pro mě dojde. Zaklepala, známá otevřela, Anička ucedila pozdrav, koukla na ni nepříjemným pohledem, znechuceně se odvrátila, podívala se na mě, zaťukala na hodinky a pronesla: „Snad jsme řekly v pět.“ A odešla. Se známou jsme se začaly smát a dohadovat se, jestli máme třídní důtku nebo rovnou dvojku z chování. Když jí slyším, jak svému příteli říká „ Tak Páťo, takhle by to nešlo,“ jen čekám, že dodá : „Máš to za tři.“ O učitelkách je spousta vtipů. Jeden z nich říká, že učitelka není povolání, ale diagnóza. Ale já už dneska vím, že tak to není. Jsem toho zářným příkladem. Porodila jsem chlapečky, holčičky a UČITELKU.
