Byla sobota pozdě odpoledne 5.ledna 2008. Dětičky byly ještě přecpané z Vánoc, usadily se u televize a já se dostala k počítači. Chvíli jsem jen tak brouzdala po netu a najednou, vedena zřejmě šestým smyslem, jsem se rozhodla podívat se na stránky psího útulku. A tam se na mě z jedné fotky dívala belgická ovčanda. Byla to láska na první pohled.
Ten rok nebylo moc sněhu, ovšem v neděli 6.ledna zrovna napadla slušná nadílka. Moje rozhodnutí jet si do útulku pro pejska ovšem nezměnila. A to ani přesto, že útulek je v chatové osadě a přístup tam není nic moc ani když není sníh. Ale šťastně jsem dojela, zazvonila a oznámila, že si jdu pro tu belgickou ovčandu. Pracovník útulku mi vysvětlil, že čubinka není vhodná k odběru. Byla odebrána pro týrání, trpěla zánětem dělohy a i když byla v útulku už tři měsíce, stále ještě trpěla průjmem a nevypadalo to, že by byla schopná se uzdravit. Vážila necelých 15 kg a vypadala jako pochodující kostra. Byla zvyklá jen na kotec, ve kterém ji majitel nechal zavřenou od narození. Doporučil mi, ať si vyberu jiného psa, ale já trvala na svém. A tak to nakonec vzdal a čubinku mi svěřil s tím, že až zjistím, že to nejde, tak ji mohu přivézt zpátky. Manžel byl na mrtvici, děti, znajíc mou povahu, jen mávly rukou, že už je nic nepřekvapuje. Čubinka dostala jméno Ája a začalo léčení. Manžel protáčel oči, když jsem Áje nacpala ruku s léky do tlamy a prorokoval mi, že mě pokouše /čubinka, ne manžel/, jestli mě teda rovnou nesežere. Ale já jsem se nebála. A tak Ája polykala vitamíny, mořské řasy, léky, které se používají u miminek na průjem a pila jen protiprůjmové pití. Ze začátku z ní šla jen voda a krev. V útulku si dali podmínku, že ji nechám vykastrovat. Osmý den jejího pobytu u nás jsem ji odvezla k veterináři na kastraci. Všechno bylo skvělé. Ája se rychle uzdravovala a já jsem nelitovala toho, že ji mám. Když jsem ji přivezla, spala v předsíni, nechtěla ani pelíšek. Špatně jsem snášela, že leží na dlaždičkách, ale děti mě uklidňovaly, že jak mě znají, brzy ji rozmazlím. A měly pravdu. Ája nejprve začala spát v pelíšku v předsíni, pak si ho odtáhla do obýváku no a nakonec skončila v ložnici. V současné době váží 28 kg, když venku prší, tak se na mě vyčítavě kouká, proč ji vláčím ven. Dlouhé procházky ji také přijdou unavující. Nejspokojenější je v obýváku na sedačce. Tam vidí, jestli někdo nejí bez toho, že by mu asistovala, cítí, co se vaří a je s námi. Moje rozhodnutí a lásku i lásku dětí nám oplácí tím, že je neustále připravená nás bránit. Když jsou děti doma samy, tak mohu být klidná, že se k nám nikdo cizí nedostane. I sousedé si už zvykli. Díky Áje se u nás v domě nemají šanci zdržovat bezdomovci. Ájinka je cítí okamžitě, táhne mě z bytu a na chodbě usadivšího se bezdomovce rychle zvedne a vyprovodí. No a manžel? O pár týdnů později jsem zjistila, že už v době, kdy jsem si přivezla Áju měl milenku. Rozvedla jsem se a v noci spím klidněji než kdy dřív. Vím, že i když do našeho prvního patra není problém se dostat, tak Ája ochrání mě i děti.
