V době mezi našim prověřením a představami, kdo na nás čeká, jsme žili docela běžným životem, ale něco se přece jen změnilo. Věděla jsem, že je otázka času, kdy nás nějaký prcek pojme za vlastní a to je to, co celé období čekací, dělá téměř nesnesitelné.
Myslím nesnesitelné pro mě. Pes svoje splnil a v poklidu, který je mu vlastní, se vrátil ke svým akčním hrdinům, kravinkám se synem, ping-pongu, práci - neb je workoholik, poslechu Harryho Potera na MP3, motorce…
Myslím, že okamžitě zapomněl, proč se mnou všechno absolvoval a nebo tiše doufal, že se na nás žádného uřvánka nedostane. Bylo léto, odjeli jsme k moři - Pejskovou řečí : " Směr Munchen " a dál do jižní Itálie, kde jsme celá rodina (dospělé děti, benjamín a my), chytali bronz, křepčili při animačních programech a podivovali se nad velkou dírou zvanou Vesuv.
Dovolená utekla jako Pes do hospody a my byli zpátky doma. Pár dní na to zazvonil telefon, který nám změnil život. Ne, že by nás jedno dítě doma navíc rozhodilo, ale tohle bylo jiné. A jelo se zase do Prahy. Byla jsem nervózní skoro tak, jako když si Pes poprvé přivedl ke mně domů svoje děti z prvního manželství.
Jeho sňatek s čistokrevnou Romkou neměl dlouhého trvání, ale holku a kluka přece jen stvořit stihli a tak na naší svatbě byly čtyři svatební dary - Pejsek (holka a kluk), já (dva kluci). Později se narodil benjamín, náš společný synátor.
Tohle ale není o pěstounské péči, takže zpět k mému stresu a nervozitě z uzlíčku, kterému dáme vše, co kdy neměl, pupíčkovi, kterému jedeme zachránit život. V Praze nám ukázali fotku s černou šmouhou a Psovy rysy zbledly: " No, když se umaže, tak to na něm aspoň nebude vidět ". Tradáááá do děcáku.
" Kokosák" (černé dítě v bílé rodině) tam stál, oči obrovský a dlouhý řasy zvedaly vítr. Bylo mu pět let. Black and white. Máma bílá, táta Rom. Náš Mauglí byl a stále je nádhernej. Po pár návštěvách u nás se dokonale vcucnul do rodiny, pochopil, že kamna pálí, trouba peče koláče, kočky smí spát v posteli a brácha, že je Bůh. Pes hned uvažoval o druhé motorce (syn už jednu krosku má), ale to jsem zarazila v zárodku. Bylo potřeba naučit našeho Mauglího plavat, jezdit na kole, zavazovat boty… Do tří měsíců všechno zvládnul. Dokonce i otázku zrození jsme probrali, neboť věřil, že se narodil tátovi, se kterým tvořil po skládkách, zahradních koloniích a azyláku, nerozlučnou dvojici. Přesto mu jeho bio otec dal to nejcennější, co mohl, dal mu lásku a důvěru v lidi. Tak si nás našel náš "zázrak z cizího břicha č.1"
Jakmile se Mauglí vřítil do našeho života, začal mě pronásledovat, kam jsem se hnula, tam byl. V kuchyni, na záchodě, u schránky na dopisy, ve sprše… kdykoli jsem se rozhlédla, stál tam, hypnotizoval mě a usmíval se. Taky pořád jedl. Není mi dodnes jasné, jak se takové obrovské množství jídla mohlo vejít do tak mrňavýho stvoření. Všechno mu chutnalo, nevybíral si, prostě poklad každé kuchařky. V té době nepotřeboval nikoho, kromě mě. Pravda, moc jsme si nepokecali, protože šišlal tak strašně, že jsem mu sotva rozuměla.
Asi týden mi říkal jménem, Pejska ignoroval úplně. Potom jsem náhodou zaslechla za rohem: " Mami, mami, mami " Dál nic, nepatřilo to mně, byla to jenom zkouška. Mauglí si zkoušel nanečisto slovo, který nikdy předtím nepoužil, bodejtˇ- byl jenom s tátou. A pak mi to došlo, on tátu má, proto Psa "nepotřebuje".
Ne, že by se z toho Pes hroutil, to bych lhala, taky protože svou přípravku prospal, tak mu bylo docela šumák, že s ním Mauglí moc nemluví. Naopak, dostalo se mi jasného vysvětlení: " Panebože, nech toho kluka na pokoji, nezkoumej ho, on si zvykne sám."
Měl pravdu. Těžko se mi to přiznává, ale jo. Malej se naučil jezdit na kole, bruslit, plavat, a protože byly letní prázdniny a já musela nastoupit zpět do práce, tak se naučil i mít bráchu.
Náš syn se strašně těšil na parťáka, a když konečně přišel, tak trávil svůj čas v kuchyni a se mnou na zahrádce. Náš mladej to nemohl pochopit, nabízel takové možnosti a ten divnej kluk nic…"Mami, necháme si ho, ale je úplně pitomej! " Naštěstí nemáme blbý dítě a tak velmi rychle pochopil, že to je jinak, než to vypadá a že mu musí dát čas. Přes věkový rozdíl čtyř let se nakonec stali ti dva nerozlučnou dvojicí - velkej a malej, tlustej a hubenej, bílej a černej. Hádají se, perou se, ale nežalují a drží spolu basu.
I Pes se dočkal a je pro Mauglího tátou. Kluci s ním jezdí do lesa, bere je na vodu, na hory… Prostě, Pejsek jednoduše přibral Mauglího do svého života ve chvíli, kdy o to Mauglí stál sám, on nehnul ani prstem.
Vlastně to chápu. Pes nekřičí, nehubuje, nenutí nikoho nic dělat, netlačí na pilu. Ale taky nedělá školní úkoly (párkrát to zkusil, ale výsledkem bylo "sýdliště" - odvozeno od slova bydlet, " bublyna "- protože byla mýdlová), nenakupuje, pouze dělá nosiče (nedávno měl koupit dvě sekané – samo sebou syrové, výsledkem byly dva pecny hotové sekané z bufetu, za cenu dovezených lanýžů).
Tam, kde já umírám strachy, je v klidu - sekání sekerou, zapalování ohňů, výuka plavání vhozením do vody, jízdy na motorce apod. Nečte dětem pohádky, protože jeho přednes je jednadlouhávěta, tak se radši dívají na filmy, kde jeden pašák vymlátí sám planetu. Prostě - mému muži nedá moc práce být tátou, ale děti to vždy vítaly a Mauglí, jak je vidět, to ocenil taky. Loni nastoupil náš kokosáček do první třídy. V pololetí samé jedničky!
A to k nám v listopadu připluly tři holčičky, naše poslední zázraky....
