Kdo někdy absolvoval psychologický pohovor ví, že z daných záludných otázek nikdy nepoznáte, jak na tom doopravdy jste. Pes ( manžel ), psychohrátkami nepolíbený, odpovídal do dotazníku pravdivě, jen jeho prosebný výraz vysílal S.O.S.
Zvládl jména našich dětí, své matky, dokázal zformulovat otázky jeho dětství i to, jak jsem si ho našla a po třech měsících vzala, protože mi ho bylo líto. Překvapil psycholožku odpovědí na – otázku - „Uveďte dobrou vlastnost partnera: " Moje žena dobře vaří a je krásná ". V otázkách z našeho intimního života nezaváhal a zakroužkoval odpověď: " Svou ženu líbám každý den ", jukla jsem mu přes rameno a na mé zdvižené obočí zašeptal: " Já tě líbám, když spíš ".
Dodnes nevím, jak jsme dopadli, ale asi dobře, protože jsme postoupili dál a odveleli nás na přípravku pěstounů, víkendový pobyt s dalšími adepty, kteří si chtěli zkomplikovat život, jako my. Ze všech deseti párů, kteří se přípravky zúčastnili, jsme to měli k domovu nejblíž a protože rádi spíme ve své posteli a taky máme doma bio dítko, rozhodli jsme se, že budeme dojíždět.
Znáte lidi, kteří si zasadí trpaslíka a on jim vyr
oste přes noc? To jsme my. Hned na první sezení jsme přijeli pozdě. Usadili jsme se a paní, která vedla kurz, nabízela kávu a občerstvení. Pejsek se zase ihned vyštrachal z křesílka, aby si, i přes mé výmluvné gesto, jako první přinesl kávu, kterou doma nestihnul, jak všem nezapomněl vysvětlit. Začali přednášky: sociálka, pediatr, pěstounská rodina… psycholog.
S hrůzou jsem uslyšela známé chrápání, ne nepodobné rozzuřenému mastodontovi. Pes usnul! Chtělo se mi brečet, smát, rozvést se, chtělo se mi ho zabít, když v tom psycholog s úsměvem prohodil: " Vás to asi moc nebaví, že jo? " Nikdy jsem se snad nestyděla víc.
Další den pokračoval v tom samém duchu, Pejsek sice nespal, ale odbíhal neustále kouřit a když se dlouho nevracel, tak jsem ho objevila, v místním železářství, jak si kupuje šroubky a hřebíky na stavbu pergoly.
Víkend naštěstí skončil a tím i naše prověřování. Vlastně ne, ještě nás čekala návštěva naší sociální pracovnice. Přišla a neměla nejmenší zájem šťourat v našem domě, přesto jí to nedalo a informaci, že spíme ve skříni, musela prověřit. Opravdu se do naší ložnice prochází částí skříně ve stěně. Nám to kdysi přišlo jako báječné a originální řešení našich mini prostor. Dále jsem podala vysvětlení ke dvěma figurínám z výkladních skříní (jedna je černoška), vysvětlila jsem pojmenování našeho černého kocourka jménem paní Vaněčková (po sousedovi), odpověděla jsem na kolik hudebních nástrojů, hraju (kytara, klavír, nervy) a proč má Pejsek na sobě mojí sukni.
Odpověď byla jednoduchá: nejdřív si jí půjčil, když jsme jeli na vodu a bylo fakt horko, svlečený do půl těla a v sukni budil zezadu pozornost všech chlapů v okolí, potom, jak už to u chlapů bývá, jsem svého chotě přistihla, jak se " poškrabuje a natřásá si „cosi" přes látku mé sukně. Oh, oh,ojojojoj. Rezignovala jsem a krásnou, zavinovací sukni mu věnovala. Nějak už se mi totiž nechtěla nosit.
A bylo to. Stali jsme se prověřenými pěstouny.......
