Přidané hodnoty

Když ráno vypravím všechny děti do školy, zkontroluju, zda mi některý z nich neproklouzl bez ponožek, a nebo v pyžamu, zameskovaném pod riflemi.

Dohledám poztrácené čepice a ořežu poslední pastelku, která ještě večer v penálu byla s úžasnou špičkou. Pak se zřítím na židli a sáhnu po hrnku kávy. Veselý hlahol našich školáčků za vraty slyším každé ráno ráda. Do půl dvanácté, kdy se vrací první várka dětí domů, musím připravit oběd a po ranním nájezdu alespoň trochu poklidit. Umyvadlo zapatlané od zubní pasty, postele, které se tváří jako ustlané, pyžama pohozená po pokojích, drobky na stole i pod ním, ... to vše patří k pravidelnému rannímu rituálu.

Zase někdo zapomněl spláchnout!

Po domě se rozhostí ticho. To je znamení i pro naše dva psy, aby opustili své přísně tajené úkryty a pohodlně se rozvalili na křeslech. Naše nejmladší holčička je už taky vzhůru, ten bengál nemohla zaspat. Tu ale ještě na chvíli zabaví Animáček a tak se mrknu na poštu do svého emailu. Kamarádka pěstounka mi poslala zajímavý odkaz.

KULATÝ STŮL K VLÁDNÍMU NÁVRHU ZÁKONA ZE DNE 21. BŘEZNA 2012.

Rozhlédnu se kolem sebe, měla bych se pustit do práce, naše politická scéna mě ale zajímá! Zatím, co strkám nádobí do myčky a připravuji si kastrol na guláš, data zmíněného odkazu se stahují do mého obstarožního notebooku.

V mikrovlnce si přihřeji vychladlou kávu a usadím se do jediného volného křesla v obýváku. Pak už tenoučké hlásky Šmoulíků z vedlejšího pokoje přehluší hlas moderátorky a příspěvky jednotlivých poslanců. Probírá se opět vše o náhradní rodinné výchově. Přes ústavní péči, její kvality i úskalí, prarodiče, kterým hrozí odebrání odměny, novelu, zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc a odměny pěstounům jsme se pozvolna prokousali až k volné diskuzi. Doporučuji všem, aby si nenechali uniknout ani jedinou větu.

Zaslechla jsem hlas známé pěstounky, která se stará především o postižené děti. Její vystoupení mě velice zaujalo. Mluvila dobře! O problémech které nás tíží, o starostech běžných dní, O obavách z čeho děti zajistíme, až dospějí. Její výstup byl velice odvážný, konkrétní, nevyhýbavý. Mluvila za nás všechny, za naše děti a jejich budoucnost. Nemohla jsem si nevšimnout, jak panu Macelovi na chvíli sebrala vítr z plachet. Neměl, co by odpověděl. Nějakou dobu trvalo, než prokličkoval s nic neříkající odpovědí. Ve stejném duchu se rozpovídala i paní M. Vodičková. Nemohla jsem se od poslechu odtrhnout. Vyndala jsem tedy z postýlky naše mrně, nakrmila ho a s krabicí hraček v ruce jsem zamířila zpět do obýváku. Abych nezahálela, začala jsem loupat a krájet veliké cibule na hovězí guláš. Opět jsem se vrátila k diskuzi.

Po chvíli se slova ujala paní poslankyně Kohoutová. Její působivé vystoupení vzbudilo zcela mou pozornost.

Byla to v podstatě reakce na námitky pěstounů proti připravované novele.

Slova paní poslankyně se nesla našim domem a já poslouchala téměř bez dechu. Dovolím si část projevu zacitovat.

„Aniž bychom to dříve tušili, zjistili jsme, že naši sousedé, kteří mají chatu vedle nás, mají dvě děti v pěstounské péči. Oni nemají vlastní děti a tak tyhle děti berou, jako kdyby byly jejich vlastní. Říkali nám: Víte, my jsme těm dětem založili vkladní knížku. Pokud budou mít nějaké specifické náklady a my bychom na to neměli, tak je z těch peněz zabezpečíme. Je to, jako bychom pracovali na vlastní děti! A tak by to mělo být, pokračovala paní poslankyně Kohoutová. Stát na to nějaké prostředky dává ale ta rodina má normálně fungovat. Má mít jedno nebo dvě děti, aby mohla být ekonomicky aktivní a mohla normálně pracovat!!! Potřebujeme někoho, kdo to dítě chce, chce se o něj starat. Někoho, kdo chce někomu pomáhat. A to je ta přidaná hodnota!!!“

Pak se rozpovídala o tom, jak jí trápí, že z dětí z dětských domovů jsou často bezdomovci, ale tuto část už jsem moc nevnímala…

Slzy se mi draly do očí a já cítila, jak se stydím. Vedle mě sedělo malé postižené dítě a za pár hodin se mi mělo vrátit pět školáčků, pro které budu celé dopoledne vařit guláš a péct slíbený štrůdl na odpolední svačinu. Hluboce jsem se zamyslela nad tím, jestli se o ně vůbec chci starat a pomáhat jim. Nejspíš ne, když peníze od státu neukládám dětem na vkladní knížku a nevyužívám je pouze na specifické náklady. Co jsem to za člověka, když za ně platím dětem tak obyčejné věci jako jsou pomůcky do školy, bačkory, novou bundu nebo párek v rohlíku. Úplně jsem zapomněla na přidanou hodnotu! Jak jsem si jen mohla myslet, že to jsou ty haldy vypraného a vyžehleného prádla, hodiny prosezené v čekárnách u specialistů, nekonečné noci strávené u postýlky nemocného dítěte, hektolitry omáček a tuny knedlíků z mojí téměř polní kuchyně, desítky napsaných úkolů a podepsaných poznámek, boty, které vysekávám z hroudy bláta, hojivé obklady na dětskou duši a vštěpování něčeho tak obyčejného jako je slušnost a ohleduplnost.

Já bláhová! Zabývám se nicotnostmi a uniká mi to nejdůležitější. Zatímco dělám mámu šesti cizím dětem, musela jsem se odvrátit od pracovního procesu a přestala jsem být ekonomicky aktivní. Ubohé děti! Proč jsem si nevzala jen dvě a ostatní neponechala v péči odborníků? Byla chyba myslet si, že těch 360 000 Kč, které ročně státu šetříme za jedno dítě, něco znamená! Kolik že to je za šest dětí? Přes dva milióny?!?!?! A není právě tohle ta přidaná hodnota? Já už vážně nevím, asi bych se měla doopravdy stydět! Neměla bych cítit vinu za to, že jsme vychovali i vlastní potomky a ze svého platu musím zajistit především jejich potřeby? Kdo jiný by to za mě udělal? Jak ráda bych ty přijaté děti brala jako své vlastní, ale nesmím! Nesmím jim bez souhlasu soudu nebo biologických rodičů nechat zaplombovat ani zub, natož podepsat souhlas s operací. Nesmím je vzít k moři, dokud mi soud nepovolí vystavení cestovních dokladů. Že pěstounská péče není skrytá adopce, slyším ze všech stran. To že se nejedná o naše děti, mi poměrně často připomenou i jejich skuteční rodiče, nebo neohlášená kontrola ze sociálky. Je pak těžké žít jako normální rodina. Zklamala jsem. Jsem jen obyčejný člověk s běžnými potřebami i zkušenostmi. Bez skrytých finančních rezerv, ze kterých můžu dětem hradit běžné výdaje a peníze od státu jim ukládat. Nešetřím si ani na důchod. To málo, co bych si mohla uložit, prohýřím v lékárnách a na výletech s dětmi. Jsem nezodpovědný člen naší společnosti, na trhu práce zcela bez ceny, žijící z dávek které mi vyplácí úřad práce a na které mi nikdo nedá žádnou půjčku. Jsem sociální případ, který sice šetří státu milióny, ale je považován za vyžírku :(.

Paní poslankyně Kohoutová, nevím jestli jste mě rozplakala vy a nebo ta cibule a nebudu to zjišťovat. V každém případě je mi z vašeho projevu smutno!