Pěstouni na odpis

Pěstounskou rodinou jsme přes 17 let. Děti, které jsme přijali jsou různých barev, nadání, průměrně chytří, lenoši, bordeláři, ale všechny se srdcem na dlani, všechny s bolavou minulostí.. A tak skončily u nás, v „Opravně duší“

A jak čas letěl a stalo se, že jsem přečetla pohádku čtyřleťákovi a po probuzení na mne vykoukla poďobaná hlava puberťáka a další ráno už byli dospělí, najednou jsme vypravovali do světa čtyři občany. Všichny zletilí, vyučení, bez problémů a s velkolepými plány do života.

Jak já jim závidím. Ještě jednou to prožít... sladkých devatenáct, dvacet let.

No a doma se nám okolo krku věší tři školáci a jedna slečna, která s námi bude napořád. A my jsme rádi. Nikam jí dát nechceme. Nevyhlížíme ústavní zařízení, rádi si věčné dítě necháme i když naše příbuzenské vztahy jsou nulové. Vždycky říkám, že rodina není o tom, kdo se komu narodí, ale o tom, kdo s tebou je. Kdo je s kým, kdo za tebou stojí, kdo tě podrží. Navěky.

A tak jsme se vypravili s manželem na Krajský úřad Středočeského kraje, abychom jim tam řekli, že se k nám vejdou ještě nějací skřítci. Ne mimina, ale sourozenci, školáci, pro které se hledá rodina fakt blbě. A než úplně zestárneme. Dokud máme sílu, čas, chuť, volné pokoje. Dokud ještě chceme být pěstouny.

AHA. Řekl úřad a pozval nás na psychotesty. Nás i děti.

A víte co?

Nejsme vhodní. Kapacita rodiny naplněna. Jeví se psychologovi. Mám mnoho chyb, kdo je nemá. Jsem velká holka, vím o nich. A co?

Troufám si říct, že jsme v tom, co děláme, dobří. Svědčí o tom naše výsledky, naše děti, které jsou úplně stejné jako děti jiné. Nejsou to ústavní děti, vyrostly v Opravně duší. Mají se kam vracet, když se jim život zamotá, mají tady svoje doma a mámu s tátou, kteří je podrží.

Je to málo?

Bydlíme na samotě, naše horská smečka se těší na kámoše, aby mohli lítat po lese, lyžovat, blbnout v bazénu nebo chodit do hudebky v tlupě. Málokdo chce být sám. Málokdo si chce kopat s míčem o zeď.

A jestliže stát nemá lidi jako jsme my a přesto nás nechce, je někde chyba. Naše Opravna duší pokračuje dál, jen v systému někde čekají děti, které se náhradní mámy a táty nedočkají.

Kolik má psycholog dětí v péči? A proč se nás nezeptal, jak se to „jeví“ nám. Netvrdím, že psycholog dělá svou práci blbě, ale je teoretik. Nechali byste si operovat srdce od lékaře, kapacity, který jen přednáší na uviverzitě?

Zřejmě skvělý prycholog, kterému chybí praxe v náhradní rodině, tak jako přednášejícím školitelům náhradní rodinné péče. Bláboly vyčtené z knih, které v praxi nefungují.

Jinak si nedovedu vysvětlit, že po sedmnácti letech nás odmítnou, namísto nabídnutých služeb pro pěstouny s více dětmi. Nejsme malý děcák, jsme máma a táta s hodně dětmi. No a co?

Takže, milý státe, rozeber si ty tisíce dětí v děcákách sám. Vezmi si je domů. Zaceluj šrámy a objímej je každý večer, čti pohádky a uč je plavat a na kole a lyžovat a na housle. Uč je nelhat a nekrást a VĚŘIT a NEBÁT SE. Pan psycholog alespoň tři, čtyři kousky, protože jinak ty plné ústavy rozšiřte. Dělejte kampaně za miliony, na které se nikdo nepřihlásí...