Pan profesor Matějček by teda čuměl...

Jsem pěstounskou mámou už dlouho. Fakt. Přijali jsme malého Mauglího i holky s průvanem v hlavě. Milujeme je a troufám si říct, že oni mají rádi nás. Zvykli jsme si na sebe. Známe své možnosti, své chyby.

Děti se už nekryjí, když zařvu ani nezalézají pod postel, jak bylo zvykem zpočátku. Taky neváhám chytit za flígr každého, který by se jen slůvkem opřel do barvy kůže našeho cikánka.
"No a co?" to bylo první, co jsme natrénovali už ve školce.

Chytrolínům se to asi bude zdát divné, ale před tím, než jsme si vzali do pěstounské péče holky (pár let po klukovi), chodila jsem do práce, tak jako každý druhý (ti první čekají na pracáku na dávky). Vydělala jsem si tak akorát. Jezdili jsme s manželem na dovolené, hlady jsme nechcípali a když se rozbila pračka, tak jsem si jí vzala na splátky. Nebyl problém.
Domek, který máme jsme opravili ještě před přijetím dětí.
Mohli jsme se rozhodnout, když se nám po práci chtělo jen ležet a čučet na televizi, mohli jsme jít každý víkend do kina, na výlet, mohli jsme spát do deseti nebo do oběda, jak se nám chtělo.
Měli jsme čas na sebe, na přátele.
Vychovali jsme své vlastní děti naprosto stejně, jako každý jiný, jen za to, co jsme si vydělali.

Pak jsem se zbláznila, pobláznila manžela a rozhodli jsme se konat dobro (jakoby nestačil ten Dobrej anděl, že jo?).
Přijali jsme děti, o které se nedokázali postarat vlastní lidi, děti, které byly samá modřina, noční děsy a ve školkovském věku pleny.
Děti, které nikdy nebudou jako ostatní.
Jejich minulost je vždycky dostihne a připomene se. Bohužel.
Postižení našich holek je trvalé, neměnné a my se můžeme jen snažit vykřesat to, co jde.

Do práce nechodím. Nejde to.

Děti, které jsem neporodila potřebují téměř veškerý náš čas.
Nemůžu odejít na chodbu, pro rohlíky ani na záchod, aniž by mne někdo nehledal. Nemůžu si ráno přispat ani odpoledne lenošit. Nemám možnost mít volný víkend nebo právo na chřipku v posteli.
Nejde to.
Ano, děti chodí do školy, ale...
Ale taky docházejí k osmi odborným lékařům, někdy marodí nebo já musím oběhnout úřady, kde strávím překrásné dopoledne. Někdy je potřeba uklidit barák, zašít ponožky, uvařit. Prostě totéž, jako každý s tím rozdílem, že já nemám volno nikdy.
Jsem pěstounskou mámou a to není to samé, jako být mámou.

Mám povinnosti. Musím se školit, abych se dozvěděla, jak mám relaxovat, jak řešit asertivně babu na úřadu, jak nejlépe spolupracovat s biologickou rodinou dětí, s mamkou a taťkou, kteří mlátily mé holky jako žito.
"No a co?"

Když jsme se s manželem rozhodli pro páchání "sebedestrukce" zvané dlouhodobá pěstounská péče, byli jsme naivní a hloupí, plní ideálů a prázdní informací.
Guru náhradní rodinné péče, pan profesor Matějček, byl (a je) mou modlou. Přečetla jsem snad všechno, co kdy tento pán napsal a řekl. Není jediné slovo, se kterým bych nesouhlasila.
Děti patří do rodin, hodně dětí, hodně štěstí. Pěstounská péče je důležitá, blízký člověk je nezastupitelný.
Bez debat a howgh.

Škoda, že pan profesor už sedí nahoře v nebi na obláčku. Třeba by mohl říct, těm našim zákonodárným frajerům, kteří sedí taky nahoře (bez obláčku), kteří rozhodují o osudu tisíců dětí v děcákách a kojeneckých ústavech, že by měli pohnout zadkem. Že to není tak těžké jak to vypadá a jak ministerstvo a poslanci tvrdí.
Nejde o fabriku, kterou by možná stát zachránil dřív, nejde o výrobu rohlíků ani šití bot, nejde o pozemky, stavební povolení ani chov ovcí nebo nějaké pitomé volby.
Jde o děti. O živé lidi, ne hračky, tak proč si zahráváte?

Často jsem slyšela, jak je pěstounská péče výnosná, jak se máme, jak prasata v žitě a že nepěstounský lid nikdy peníze za výchovu svých dětí nedostával.
No, my taky ne.
Takže jak to vlastně je?
Dlouhodobý pěstoun dostává od státu almužnu v podobě 8 000,- hrubého a příspěvek na potřeby svěřeného dítěte a nyní se jedná o minimální mzdě (to se jistě do pěstounské péče požene každý).
Zdá se vám to moc?
Pěstounská péče není zájmový kroužek ani skautský oddíl.
Pěstounská péče je starost o dítě, které není vaše, nejste jeho zákonní zástupci.
Spolu s dítkem přijímáte do rodiny: sociální pracovnici, doprovodnou organizaci, biologické rodiče dítěte, prarodiče dítěte, sourozence, který je v jiné rodině na druhém konci republiky.
Mezi povinnosti pěstouna např. patří jezdit co 14 dní na pěkné odpoledne za maminkou dítka, která celou dobu, strávenou v herně, hraje hry na mobilu, také je potřeba navštěvovat otce ve vězení a v neposlední řadě i prarodiče mají právo na styk s prckem, že jo?

Každé dva měsíce do pěstounova domu, či bytu, vleze nějaká kontrola. To je dobré, alespoň je stále naklizeno jako před vánocemi.
Také škola, školka na výchovu pěstouna dohlíží, takže neořezané pastelky se objeví ve zprávě.
Školení jsem už zmínila.

No, pane profesore Matějčku, to je nářez, co?

No a teď, před volbami, se nám vyrojily dva návrhy, jak tedy přilákat další nešťastníky do dlouhodobé pěstounské péče. Už je projednávají poslanci.
Prý nám (možná) přidají peníze. Budeme mít alespoň minimální mzdu. To je snad for!

Opravdu si někdo z MPSV nebo z poslanců myslí, že jsem přestala chodit do práce za průměrnou mzdu, zrušila svůj dosavadní život, za takovou směšnou odměnu?
Mám se starat o děti, které nikdo nechce, které stát stojí 5 x tolik a ještě z děcáku vylezou jako trdla, která se neumí o sebe postarat, abych si nechala líbit úšklebky úředníků, blbé kecy Mařky od sousedů?
Pracuje snad teta v KÚ zadarmo? Nebo snad v děcáku jsou dobrovolníci?
Mám se stydět za to, že chci udělat bezva věc a nechci se zároveň stát sociálním případem?

Počítejte!
Myslete! Jak chcete dostat děti z dětských domovů a kojeneckých ústavů? Co pěstounům nabízíte?

Směšnou odměnu pěstouna, téměř žádný důchod, žádné odstupné, pokud se dítě vrátí k vlastní rodině, žádnou pomoc s dětmi s hendikepem atd. zato status chytré horákyně bez pracovní smlouvy

Tímto apeluji na všechny pěstounské mámy a táty.
Apeluji na vás, abychom si nenechali nalhat, že se uživíme láskou k dětem, které jsme přijali.
Chci po vás, abychom se spojili a táhli za jeden provaz.
Žádám vytvoření podmínek pro dlouhodobou pěstounskou péči.
Možnost obou manželů pěstounů vykonávat péči, v případě sourozeneckých skupin a dětí s hendikepem.
Žádám řádné narovnání podmínek financování dlouhodobé pěstounské péče (narovnáním opravdu nemyslím minimální mzdu, protože za tu mohu jít na pár hodin uklízet kancly a pak hodit kopyta na stůl)

Živíme děti, které se nám nenarodily. Milujeme je a jsme jejich záchrana. Jsou naše lásky i trápení. Jsou to prťata i velcí lidé, jsou to jedináčci i sourozenci. Všichni máme své potřeby a všichni máme povinnosti.
Ani sebezáslužnější činnost se neobejde bez finančních prostředků a pokud je potřeba umístit děti do stabilního prostředí, je potřeba vytvořit dlouhodobým pěstounům podmínky k této práci, činnosti, k tomuto dobrému skutku...nazvěte jakkoli.
Miluju děti, které mi byly přiděleny, které mne obohatily o poznání, že vydržím víc, než jsem kdy myslela, miluju je a přesto jsem znechucená těmi, kteří rozhodují o tom, kolik takových dětí, jaké máme doma, se dostane k pěstounské mámě a tátovi.
Každé dítě, které vyroste v rodině, byť náhradní, je na tom o level lépe než dítě ústavní. Má svou rodinu, své lidi, má se kam vracet i v dospělosti, ví že všechno není špatně a že svět je báječné místo pro život.

Takže to nevzdám...