Bylo jaro, období rozkvetlých pampelišek a zlatého deště. Naše prověřování skončilo a my byli zařazeni do evidence osob vhodných stát se pěstouny. Čekali jsme na sourozence ve věku 0 až 5 let.
Ten den zazvonil telefon krátce před obědem. Hlas úřednice na druhém konci mi položil jednoduchou otázku. Jste ochotni přijmout do pěstounské péče dva sourozence? Daniela narozeného v roce 200? a Dominika narozeného 200?.
Teprve pak jsem spočítala, jak staré děti si domů přivezeme. 2 a 3 roky! V to jsem ani nedoufala. Kdybych jen tušila, co za rarášky to na druhém konci naší republiky čeká, asi by mé nadšení zaznamenalo alespoň nepatrné trhliny.
Doma jsem nad fotografií strávila spoustu času. Nejdříve veřejně, pak už raději tajně, aby mě zbytek rodiny nepovažoval za blázna. Nakonec jsem jí magnetem přicvakla na ledničku, do které jsem chodila od toho okamžiku, o poznání častěji.
Pan ředitel byl velmi vstřícný, ale taky vytížený. V letu nám přečetl tu samou dokumentaci jako úřednice v kanceláři a odvedl nás na oddělení, kde už o nás věděli. Stáli jsme v malé šatně, mezi bundami a bačkorami a napjatě očekávali, co bude dál. Dveře se otevřely a na prahu se objevili dva malí blonďatí - kluci s nechápavým výrazem v očích. "Kde je máma?" zeptal se ten starší "Tady je maminka, přijela za vámi", odpověděla mu teta, a ukázala na mě. "Kde?" zeptal se znova a rozhlížel se na všechny strany. Teta se k nám naklonila a špitla na vysvětlenou. "Včera tu měli rodiče, ale my jsme děti připravili na to, že za nimi přijede maminka a tatínek." Mysleli tím nás!
Mezitím jsme už všichni přešli do velké místnosti, která sloužila jako herna. Kromě našich kluků tam bylo dalších 5 dětí ve stejném věku. V herně nebylo přes hračky kam šlápnout. Usadili jsme se na malou rozkládací sedačku pod oknem a nechápavě zírali na ten chaos, který naše přítomnost rozpoutala. Děti byly jak nezkrotný živel. Kroužily okolo nás na odstrkovadlech a snažily se vniknout do mého batohu, neprozřetelně odloženého na podlaze. Pochopila jsem celkem rychle. Z batožiny jsem vylovila kinder čokolády a začala je rychle strkat do natažených ručiček. Teta souhlasně přikyvovala a tak jsem rozdávala dokud nebyly zásoby zcela vyčerpané. To už teta ulovila tři děti a začala na ně navlékat tepláky a bundy. "Já vezmu zdravé děti na zahradu, aby jste měli klid na seznamování. Vaši kluci jsou nastydlí, tak že s nimi na procházku nemůžete", vykřikla tak, aby její slova nezanikla v řevu sedmi dětí. Čokoláda mezi tím už bohužel došla. Přikývli jsme na souhlas, aniž bychom tušili, že ty nastydlé děti, co nemůžou na procházku, jsou celkem čtyři a zůstanou po celou dobu našeho seznamování s námi.
Teta a tři holčičky, odkráčely na zahradu a my zůstali sami v jámě lvové. Přesto, že se počet dětí snížil, hluk a aktivita zbylých jedinců vzrostla o 100%. Nastal čas na předvádění. Hračky nám svištěly okolo hlavy a děti skákaly po sedačce jako po trampolíně. Náš desetiletý syn jen tupě zíral, manžel nechápal a já jen doufala, že oba nevezmou do zaječích. Jakákoli snaha o zaujmutí dětí byla marná. Odlovila jsem staršího Danečka z řádící smečky a vyzvala ho, aby mi ukázal nějakou stavebnici. Odhodil odstrkovadlo a rukou vymetl celý regál
hraček na zem. Kostky se rozsypaly po koberci. Posbíráme je. Vyzvala jsem ho. Ne! Odpověděl a zadupal. Začala jsem kostky sbírat sama v naději, že se ke mě přidá.Chvíli mě pozoroval a pak kopl do kyblíku zpola naplněného stavebnicí. Teď to sebereš sám! Zvedla jsem hlas a zakoulela očima. Hystericky se rozeřval a praštil sebou o zem.
Po chvíli se otevřely dveře a do místnosti vklouzla kudrnatá hlava naší tety. Konečně, blesklo mi hlavou a značně se mi ulevilo. Manžel již téměř nejevil známky života. Dobrý? Všechno v pořádku? Křikla teta do herny a aniž by čekala na odpověď, opět zmizela. Asi ne! snažil se protestovat manžel. Pozdě! Zatím co uhýbal před letícím buldozérem, dveře se opět zavřely. Vzpomněla jsem si, že mám v baťohu ještě dvě balení sisinek, připravených na zpáteční cestu autem. Sotva jsem zachrastila pytlíkem, smečka se uklidnila a já si mohla kluky alespoń trochu prohlédnout. Byli to pěkní kluci. Blonďaté vlnité vlásky, oči hnědé s neposednými plamínky.
Konečně nadešel čas oběda. Teta s dětmi se vrátila. Soucitně na nás pohlédla a oznámila nám, že si máme taky dojít někam na jídlo. Děti dostanou obídek a půjdou si odpočinout. Máme přijít kolem druhé hodiny. Vyšli jsme ven, zmordovaní jak po dvanáctihodinové noční směně. Když jsme procházeli kolem našeho zaparkovaného auta, zachytila jsem manželův toužebný pohled. Jeho nutkání nastoupit a odjet, bylo na první pohled zjevné. Syn neříkal vůbec nic. Já raději také ne. Mlčky jsme došli k nedaleké čínské restauraci a pojedli. Když manžel konečně promluvil, nedalo se přehlédnout že je plný pochybností. Bylo mi jasné, že chyba byla na straně tety. Nechat nás samotné v místnosti plné stejně starých dětí a vyřešit si tím personální nedostatek vychovatelek, je při nejmenším riskantní. Pokud jsem čekala, že se nám bude někdo věnovat, seznámí nás se zvyklostmi a jinakostmi dětí, hluboce jsem se mýlila. Nedozvěděli jsme se vůbec nic. V davu jsme si o dětech nemohli udělat jiný obrázek, než ten, který se nám díky zmatku a chaosu sám nabízel.
Když jsme ve dvě hodiny dorazili zpět do Kojeneckého ústavu, bylo už všechno jinak. Čekaly na nás dvě pěkně oblečené děti, v příjemně zařízené návštěvní místnosti, se spoustou knížek a DVD. Kluci způsobně seděli u stolečku a prohlíželi si s tetou knížku. Byli klidní, jen ty plamínky v očích jim neposedně plápolaly, v očekávání chvilkové nepozornosti svých dozorců. A plápolají dodnes.
Vlaďka
Pokračování Andělů v "knížce", která vyjde na podzim pod názvem : Jak jsme k dětem zadarmo přišli aneb Zázraky a Andělé
