Čím blíže se suneme k platnosti novely zákona, která má vyřešit alarmující počet dětí v ústavní péči, tím častěji se v médiích objevují reportáže z pěstounských rodin. Nenechám si proklouznout ani jedinou. A tak u hrnečku horké kávy sleduji se slzami na krajíčku, iluzi útulného domova. Dokonale uklizená domácnost, maminka pěstounka obklopena dětmi, tatínek pěstoun má na klíně posazenou nejmladší ratolest. Ostatní děti malují vodovkami obrázek nové rodiny a do kamery povídají o tom, jaké měly štěstí, že je mamka s taťkou našli. Starší sourozenci ochotně pomáhají mladším. Náhradní rodiče jsou laskaví, tolerantní a vše chápající a všichni dohromady jsou nesmírně šťastní. Jsem taky pěstounka. O děti z druhé ruky se starám, jak nejlépe to jde.
Šokuje mě ale už jen představa toho, jak bych musela reportéry hned u branky instruovat. Přizvedněte prosím branku a trochu cukněte do strany! Tak a teď do ní prudce strčte, klidně můžete i kopnout! Branka u nás slouží k více účelům, než jen pro vstup do našeho areálu. Je to skvělá houpačka i projejzačka zároveň. Tudíž věčně zkřivená. Děti na ní visí jak orangutáni, kdykoli je příležitost.
Pokud se zadaří a filmový štáb nebude muset s plnou polní přelézat plot, o kus dál jim docela určitě zůstane v ruce klika od vchodových dveří. Náš jedenáctiletý synek dostal k vánocům aku šroubovák. Zkouší ho na všem. Než by se filmařům podařilo proniknout až do našeho poschodí, museli by zdolat překážkovou dráhu mezi sušáky na prádlo. Pokud venku prší, potkají se s nimi hned v mezipatře. Pereme a sušíme každý den. Pak už je ale cesta volná. Přes dvě dřímající labradorky a yorkšírku kterou by mi docela určitě zašlápli, vplují až k nám do předsíně. Ani tady nemůžou chodit hrdě se vztyčenou hlavou, naše tři miniaturní štěňátka ještě do světa neodešla. Loužičky umisťují na nejfrekventovanější místa. Doma se na filmaře děti vrhnou jak na pytel bombónů. Milují návštěvy! V první vlně jim projedou baťůžky, hned na to kapsy. Kafe bych snad taky radši ani neuvařila, abych nemusela nabízet důkladně vylízanou cukřenku. Co mě ovšem děsí nejvíc je návštěva toalety. I kdybych záchodovou mísu před jejich návštěvou podrobila důkladné očistě a pravidelně kontrolovala, stejně by je nejspíš neminul pohled na záchodovou štětku hrdě trčící vzhůru a možná i něco navíc. Některé děti prostě ze zásady nesplachují a naše nejmladší, záchodovou štětkou v nestřeženém okamžiku, objede celý byt. Pracovní nástroj pak zpravidla zaparkuje do keramické mísy. Běda usednout! Pokoje kluci celkem udržují, protože většina hraček je už dávno v kontejneru. Životnost je u nás jen pár hodin. A to nepřeháním! Co chci, aby vydrželo, musím uklidit a půjčovat na požádání. Ani tak nám toho od vánoc moc nepřežilo. Holky jsou na tom dobře. Ty mají hračky i pokoj v pořádku. Jsou ale zas tak jednoduché, že si ani nedovedu představit, co by před kamerou navyprávěly. Nedávno ta mladší tvrdila, že jsme měli k obědu vařenou opici.
Do pokoje našich velkých synů bych je nemohla pustit vůbec. Moc se u nás nezdržují, ale když ano, tak se tam zas raději nezdržuji já. Nevím, jestli by naše návštěva měla pochopení pro jejich třídění odpadů. Do jednoho pokoje plastové flašky a do druhého ten zbytek. Stejně tak nevábně vypadá rozečtená kniha, založená špinavou ponožkou. Na druhou stranu by zase viděli, že vedeme děti k četbě. A to taky není špatné. No nevím. Kvalit příkladné pěstounské rodiny nejspíš nedosahujeme. Ale pracujeme na tom. Vlaďka
