Jak k nám přišla ERINA.

Jako by nás už nebylo doma dost......a stále přicházejí další. Děti mají úžasnou fantazii. V jejich podvědomí se rodí nejrůznější bytosti a oni jejich prostřednictvím zažívají neuvěřitelná dobrodružství.

S imaginárním pejskem, koníkem nebo i jiným kamarádem, žijí často i několik let. Někdy ale tento imaginární přítel překročí hranici pouze jejich světa a nastěhuje se k vám domů. A tak, aniž bychom to plánovali, je nás hned o jednoho více. Vždycky jsme naše děti vedli k pravdě a nikdy jsme jim nelhali v oblastech sexu, umírání… Kdybychom tak činili, tak by mne nikdy neviděly nahou, jak mne pán bůh stvořil a následně by neměly šok z kamarádky, která je daleko vyvinutější než já. Když jí náš osmiletý syn viděl ve vaně spustil povyk: "Mami, mami, pojď se honem podívat, to jsi ještě nikdy neviděla" Ač jednodušší bychom měli sousedské vztahy, kdyby se od nás neozvalo: "Mami, teta má teda velký spoďáry" - nebylo to spodní prádlo sousedky, co viselo na šňůře, bylo to růžové napínací prostěradlo do dětské postýlky.

 Také pohřeb oblíbeného trička na zahradě byl velkým ceremoniálem a dlouho důvodem pro debaty místního kroužku CIA alias vesnických drben. Pohřeb to byl velkolepý, nechyběl proslov majitele děravého oděvu a vhození hroudy zeminy na květinový rov. Vlastnictvím imaginárních kamarádů projde hodně dětí, my jsme žili s koněm, kterého, pokud jsme zapomněli u obchodu, jsme běželi "jako" odvázat od stojanu na kola, pásla se u nás na zahradě imaginární prasata a kolemjdoucí udiveně koukali na malého kluka, který s prutem pokřikoval: "Tak pojď, ty svině".

Teď nás navštívila imaginární holčička Erina, ta s námi je pořád. Dělá jenom neplechu, rozbíjí věci, leží v posteli našich holek, takže chudinky musí spát s námi… Dětská představivost nezná mezí a tak se náš mladík, při zápisu do první třídy, představil jako Statečné srdce, Skot, ze 16. století. Dnes už mne nic nerozhází, pasu prasata, krmím koně, dávám pozor, abych sedla na Erinu valící se v křesle. Jenom Statečné srdce vyrostl a to je mi trochu líto.

 A je to tady. Dneska jsme se byly s holkami kouknout v místní školce. Hned mezi dveřmi se mě p. uč. Ptaly: "vy prý máte ještě jednu holčičku?" No, kou­kala jsem jako jelito než mě to napadlo - Erina! Tak jsem se jala vysvětlovat mlhavou existenci Eriny, po zádech mi stékaly čůrky potu a doteď jsem nepřišla na to, kde se nám Erina tak proflákla. Jedno je jisté - holky prý vezmou do školky v září, protože nemají místo, ale Erina prý může nastoupit HNED!! Madla