Děti to jednou zúročí

Téma, které mě přivádí k zamyšlení. Vzpomínám si na dobu, kdy se na začátku našeho letopočtu nepsala dvojka.

Já neměla problémy zvednout se ze dřepu, vyšlápnout několik poschodí na jeden zátah a nešly na mě mdloby, kdykoli jsem dobíhala autobus, tedy na dobu konce svého mládí a vstupu do středních let. Měli jsme tou dobou plné hnízdo. Dva školáci jeden čtyřletý skřítek a mrně v kočárku. Já byla vzornou ženou v domácnosti, která připraví oběd, vyžehlí i ponožky, dohlédne na úkoly, zavaří okurky a do každodenního nákupu přihodí dvě pivka pro našeho taťku. Manžel byl tím, kdo trvale vytvářel hodnoty. Pracoval na šachtě. On i jeho bagr dobývali hnědé uhlí, aby jsme v zimě nezmrzli. I když to nebyla práce jednoduchá, dělal jí rád. Jak sám říkal, byl krásný pocit cítit, že ho ten obří kolos poslouchá. Doma si té poslušnosti moc neužil, naše děti byly jak z hadích ocásků. Když se vracel ze směny, byl utahaný, ale spokojený. Někdy jsme měli pocit, že se k nám dobývá Batman, jak byl černý. Nezbyla na něj v práci teplá voda. Ani tenkrát nebylo všechno dokonalé! Když se odmaskoval a pojedl, vytáhl z lednice své dva vychlazené kousky, jak tomu po chlapsku říkal, a začal vyzvídat co je nového. Já mluvila o dvou poznámkách v žákovské knížce, ztracené bačkoře, blížícím se očkování, na které nesmíme už podruhé zapomenout. O kapajícím kohoutku v koupelně, super pěkných kozačkách, které na mě pokřikovaly z výkladní skříně a o sousedce která odpoledne přišla na kafe. O čem má taky ženská na mateřské vyprávět? Internet tenkrát ještě nebyl. Děti vykládaly páté přes deváté. Skákaly si do řeči, vytahovaly z tašek albumy s kartičkami pokémonů, aby představily tátovi své nové úlovky. Náš předškoláček recitoval útržky nových básniček, celou si obvykle nezapamatoval. Pak táta opravil nějaké to rozšlápnuté autíčko, vyměnil baterky ve zvukové hračce a poradil s úkolem z geometrie, která mi fakt nikdy nešla. Večer rád vykoupal našeho nejmenšího mazánka, a když malý usnul, vedli jsme dlouhé debaty, na téma bagr, uhlí a já! Ve dnech pracovního klidu byl otec náš. Lítal s námi po lese, pouštěl draka, opékal špekáčky, stavěl bunkry z chrastí a chroupal popkorn u prvních filmů z videopůjčovny. Když přišla výplata, vyrovnal na stůl svůj žold a po zaplacení pohledávek jsme společně, vyřazovací metodou plánovali naše další aktivity. Ani tenkrát jsme si nemohli moc vyskakovat, ale peníze byly jisté, práce samozřejmostí a díky tomu neměl exekutor zaparkované své pantofle trvale v našem botníku. Platili jsme včas a bez penalizace. Proto byl náš táta spokojený. Starosti, které měl, se týkaly úplně jiných věcí něž obav ze ztráty zaměstnání, platební neschopnosti a židličky na úřadu práce. Naše děti v něm měly dokonalý příklad otce, který svou prací zajišťuje rodinu. Viděly, že pracovat znamená mít se dobře a dalo se předpokládat že, si to uloží do své paměti jako cennou zkušenost. Čas ale nezastavíme! Přišla doba internetu a dokonalých mobilů. Videokazety vystřídaly miniaturní flešky a jistotu na trhu práce vystřídal stále více prosperující exekutorský úřad. Naše děti dorostly a my se začali starat o děti z dětského domova. Stali jsme se pěstouny. V propadlišti dějin zmizelo naše mládí! Mezi jednotlivými patry jsem si začala dělat oddychové pauzy, dřepy jsem raději nedělala vůbec, abych v nich trvale neuvízla a dobíhání autobusu se stalo mojí noční můrou. I šachta nenávratně zmizela a s ní i milovaný bagr našeho otce. Oba musely ustoupit životnímu prostředí! Manžel, už v potu tváře nedobýval uhlí z matičky země, ale nastoupil u hlídací agentury. Za 45 Kč na hodinu, střežil náš spánek. No, takhle hrdinské to zrovna nebylo. Při samých nočních směnách hlídal koleje, aby někdo neukradl naftu nebo měděné kabely z odstavených lokomotiv, cisteren a vagónů. Jediný kdo z té práce měl radost, byl náš pes, neboť jeho spoluúčast byla podmínkou pro tuto práci. Bez nočních příplatků, se základní mzdou a spoustou přesčasových hodin trávil náš otec veškerý čas. Směny byly dvanáctihodinové, přesčasy nařízené. Když nehlídal, tak doma spal. Jiná práce nebyla a můj manžel; je moc hrdý na to, aby zahříval židličku na úřadě práce. On se za svou nezaměstnanost styděl. A tak přes noc šmajdal se psem podél kolejí a přes den spal. Domů se vracel naštvaný. Ranní kávu do sebe jen rychle kopnul a na dlouhé diskuze nebyla nálada. Když bylo volno, nashromáždilo se tolik oprav a běhání po úřadech, že děti neměly moc šancí otce zlákat k pouštění draků nebo couračkám po lese. U popkornu a DVD filmu, okamžitě odpadal. Spánkový deficit se hlásil. O práci s námi nemluvil. Byl nazlobený, že i z té minimální mzdy měl téměř každý měsíc strženou nějakou částku za neuhlídaný kabel nebo nevhodnou obuv na pracovišti. A když přišla výplata, mnohdy přišel domů s prázdnou, nebo s tím že se o dva týdny odsouvá. Na otázky kdy pojedeme na slíbený výlet, dětem odpovídal, že neví. Nevím, nám říkal, i když jsme se ptali na prázdniny, nové kolo nebo velký nákup. Opravdu nechápu, jak by se mohl, dětem stát příkladem pracující otec který nemá na nic čas, nepřinese dostatek peněz na zajištění základních potřeb a nespokojenost z něj přímo vyzařuje. Bojí se i o tu špatnou práci a tak hrbí hřbet. Má strach o střechu nad hlavou a další existenci. Děti nasávají jak houby, velice rychle si všimnou že určité věci nedávají smysl. Nakonec mu tu otázku jeden zvídavý synek přece jen položil. Tati, a proč tam tedy chodíš když pořád nemáme žádné peníze? Nemůžeš zůstat doma? Pane jo, vůbec nebyl daleko od pravdy. Když jsme odečetly náklady na dopravu tak z platu zůstalo méně, než kdyby byl manžel doma a pobíral sociální dávky! Všímavý je ten náš kluk! Možná to jednou zúročí!!! Jeho rodiče na to přišli velice rychle! Nám pěstounům je často vštěpováno, že není správné, aby bylo v rodině více dětí, o které by se pak museli starat oba manželé. Dokonalý vzor rodiny je nezbytný! Děti by měly vidět svého otce, jak ráno odchází do práce. Vnímat ho jako zodpovědného zajistitele rodiny. A až čas dozraje, měly by po jeho příkladu plynule vklouznout do pracovního procesu. Platí to ale dnes ještě???? Když nám do života vstoupila malá postižená holčička a manžel musel své zaměstnání opustit, aby jsme zvládly všechny ty rehabilitace, vyšetření a nepřetržitou péči, náš život se opět vrátil do starých kolejí. Opět máme doma Batmana, špinavého od kotle ve sklepě, ale usměvavého a stále ověšeného dětmi. Zase pouštíme draky, běháme po lese a opékáme špekáčky. Jen u toho popkornu a DVD nám taťka stále usíná, to noční vstávání k naší malé dračici ho pořádně drtí! Vlaďka