Dětí jako smetí....

To je můj první příspěvek do Blogu. Je to mé představení. Spolu se svou přítelkyní, pěstounkou, taktéž bojovnicí se systémem, který jede dle hesla "vše v zájmu dítěte", bychom rády popsaly tvrdou realitu pěstounskou, jak se žije s přijatými dětmi, jak vypadá domácnost o pěti, šesti... hlavičkách, které si ten svůj pomyslný kufr problémů přinesly do našch rodin a my léta vybalujeme a snažíme se najít ta andělská křídla, ukrytá někde hluboko vespod.

Dětí jako smetí. Heslo, které si vyvěsím nad dveřmi svého domu. Jsem sběrač těchto dětí. Smetí, odpad, něco co se vyhodí, čeho se chceme zbavit, kousky nepotřebné, rozbité nebo nadbytečné. Toto je popis dětí, které máme. Přijali jsme je, protože je kdosi vyhodil do pomyslné popelnice sociálního systému a ten je roztřídil do sběrných dvorů, zvaných dětský domov či kojenecký ústav. Tam se snaží třídit, opravovat a dále nabízet k užití. Takto recyklované dítě, není nové, má své mouchy, občas se objeví skrytá vada a už vždycky bude second-hand. Já, sběrač, který nemá odbornost ani vzdělání, montuju dnem po dni do dětí lásku, víru, naději a odhodlání. Trpělivě znovu a znovu zkouším rozběhnout zadřenou mechaniku srdce a odměnou je mi plachý úsměv nebo tajné pohlazení. Tu utáhnu, tu povolím šroubek na slzy a pod matičku se vztekem dám podložku, aby se neprotáčela. Neměnila bych. Je to má práce, mé štěstí, můj osud. To ten, kdo odložil mé nepotřebné děti, má smůlu. Zbavil se toho nejlepšího ve svém životě. Jako by vyhodil diamant oknem. Já je sebrala a už mám pěknou sbírku, docela jistě na náhrdelník v mojí duši. Mám dětí jako smetí a nestydím se za to. Hrdě si vykračuju s tou roztodivnou sbírkou s pocitem, že jsem našla svůj životní poklad.