Není to zvláštní? Kdykoli mají naši zákonodárci něco smysluplného vyřešit, objeví se nějaký skandál! A tak místo souběhu rodičáku s příspěvkem na péči pro postižené děti, řeší naše slavná vláda kapesné přítele Ratha. Co je to 7 miliónů proti těm třiceti co měl doma pod podlahou? Opravdu šlo zřejmě jen o kapesné na přilepšenou! I případ mladíka z Břeclavi je bohužel klasický příklad toho, jak se narychlo vymyšlená lež snadno změní ve skandál obřích rozměrů. Stačí si představit malou sněhovou kouli, kterou pustíme z kopce. S každým okamžikem nabývá na velikosti i síle.
I když šlo o dva odlišné případy, na obou koncích zůstává zklamání. Zklamání nad tím v jakém světě žijeme. Ve světě lží a podvodů! Rozhodují o nás lidé kteří si plní své strožoky penězi ušetřenými na nás. A když se konečně zvedne vlna solidarity mezi lidmi, zjistíme že všechno bylo jinak! Ten na koho se nakonec ukazuje prstem není černý! Kdyby se nejednalo o příběh s rasovou zápletkou, zřejmě by brzy vyšuměl. Takhle bude jen další zdí postavenou mezi námi, a v tomto případě právem našvanými Rómy. Zase může někdo přijít stím, abych přispěla na potřebné
Kus života jsem prožila v místě, kde se po setmění ven nevychází. Kde není pískoviště bezpečným místem, protože je plné injekčních jehel a střepů od láhváčů. Kde černé matky svolávají svá dítka k večeři dost vulgárním způsobem a kde rómská omladina vyřvává dlouho do noci pod okny panelových domů. Černé, umouněné děti s věčným soplem u nosu vybírají popelnice a co nedržíme pevně v ruce, zmizí hned, jak to na chvíli pustíme z dohledu. Nikdy bych do pěstounské péče nepřijala černé dítě. Nejsem sebevrah! Tedy alespoň ne záměrně! Do žádosti si dávám pouze našeho etnika a pro jistotu to třikrát podtrhávám!
JEN BÍLÉ DÍTĚ JE ZÁRUKOU KVALITY - MYSLEME NA GENY!
Jenže co je mé přání proti vůli úřadů? A tak se stalo, že máme děti jak bílé tak černé. Bílé děti máme od malinka, ty snědší pleti si přivážíme ve školním věku. Vy tedy máte odvahu! Slyšíme ze všech stran. My ale víme své. To naše krásné bílé děti, které jsme přijali s nadšením a vděkem, drtí naše mateřské city krádežemi a neustálou lží. Tam kde mají ostatní lidé květináče s fíkusem a honosným ibiškem, tam my umisťujeme trezory s číselným kódem. Nejdříve jeden, za pár měsíců druhý, o poznání větší. Zamykáme úplně všechno. Co se nevejde do trezoru, je uložené ve skříňce se zámkem. Klíček od skříňky je samozřejmě v trezoru! Máme smůlu! Po domě chodíme s klíči u pasu jako kasteláni. Odemknout, zamknout, uklidit klíč do trezoru! Hlavně nezapomenout! Krádeže ve škole i v obchodě, to patří k našemu životu stejně jako jaro, léto, podzim i zima. JAK HLUBOCE JSME SE MÝLILI. Barva kůže zárukou kvality rozhodně není!
Z našich šesti dětí jdou tím opačným směrem pouze dvě. Obě s pletí bílou jak padlý sníh. Netvrdím, že naše čokoládové děti mají duši křišťálově čistou, pro mnohé se s tou černou už narodily. Jedna věc je ale jistá. Jak si tak ty naše ratolesti svobodně pobíhají po naší rodinné rezervaci, kde je každý druh tím chráněným, nevnímají rozdíl. Černá nebo bílá, kdo by to řešil? A věřím že v časech budoucích tuto zkušenost zúročí!
Není kam utéct? No, to vážně není! A tak si doma tvoříme svůj vlastní černobílý svět! VLAĎKA
