Zátoka šepotů

           Seděla schoulená a mlčící, jako ztělesněná nahota, utonulá v neprůhledných hlubinách smutku. Byla obolavěná od neuvěřitelného reje myšlenek, které ji divoce poletovaly hlavou a narážely tupě do čela a skrání. Dívala se skrze neproniknutelnou tmu a snažila se zahlédnout něco, co by ji připomnělo, proč zde je. Bylo to zvláštní místo s ještě zvláštnějším jménem.

   Domorodci sem nechodili a když se jednoho z nich na něj ptala, v jeho očích se objevila hrůza.

Jen zahlédnout, Bože, jen na malou chvíli spatřit světlo, šeptala si pro sebe. Nebo to řekla nahlas? Nevěděla a ani ji to příliš nevzrušovalo. Byla zvyklá, že se někdy její myšlenky zhmotnily do polohlasně vyslovených slov. Ale tentokrát to bylo jiné. Jakoby se její vnitřní hlas odrazil v prostoru a vracel se k jejímu sluchu v několikeré ozvěně.

Vzpomínky ji splývaly se sny, které se zhmotňovaly v bdění. Už si nepamatovala, co je skutečnost. Nebo si to jen namlouvám, ptala se. Zdálo se jí, že něco zahlédla, ale byl tak prchavý okamžik, jako arabeska načrtnutá na zamlžené okno.

Vánek, který ji po celou dobu konejšil a hladil tváře, začal těhotnět. Vlasy se jí zvedaly kolem obličeje ve vějířích, jakoby ji chtěly opustit. Nepohnula se, jen v očích ji plavala trýzeň. Vítr divočel a dorážel na její tělo. Bývala velká bojovnice. V těch dobách by se mu divoce vysmála a vyzvala jej na souboj. Teď se jen více schoulila. Bylo to zvláštní místo. Nic víc než písek a voda bez konce. A cesta po které přišla zmizela. Nebála se. Vždyť proto zde je. Nechce dohlédnout na konec. Vítr zvedal hladinu a vlny ji laskaly nohy. Seděla a přes semknutá víčka ho uviděla. Kráčel po vodě jako Kristus. Šel přímo k ní a rozevřenou náručí a usmíval se. Cítila, jak ji opouští trýznivý smutek a najednou vidí až na nejhlubší dno. Usmíval se a byl na dosah. Její Život. Ucítila chladné objetí a závrať. Před očima se objevila kroužící změť barev. Po dlouhé době se na její bledé tváři objevil šťastný úsměv.

Vítr se utišil a zase zbyl jen vánek, který si na břehu povídal s lasturami, co voda vyvrhla na břeh, jako zbytky po hostině. Rozednívalo se a písek se oblékl do toho nejtřpytivějšího hávu, který našel ve svém šatníku.

Do zátoky docházeli pomalu a bojácným krokem dva muži. Patřili ke zdejším domorodcům. Bylo poznat, že někoho hledají a jdou najisto. Ale také, že jistě vědí, že nenajdou. Místo, kde seděla, bylo stejně neporušené, jako celá pláž a na něm jen velká lastura v barvě připomínající černé perly. Cesta, po které přišla zmizela.

Bylo to zvláštní a krásné místo.