Léto, hmyz a fóbie

Jsem humanista a pacifista. Miluji přírodu i  když jsem holka z města.  A taky jsem milovník zvířat. To jen na úvod, aby se ostatním milovníkům přírody o pár řádků dál neotevírala kudla v kapse.

Ze zvířat ovšem vyjímám hmyz. Ano, vím. Zoofilové teď namítnou, že vše jedno jest. Pro mě ne. Pro mě je hmyz noční můrou. Ha!. Vidíte? I nepříjemný sen má v názvu hmyz. To už o něčem vypovídá. Hmyz ve mně vyvolává hrůzu, husí kůži a hysterické záchvaty. Tedy ne že bych se kácela k zemi v hysterickém oblouku. I když…byly doby, kdy jsem se při pohledu na neškodného lumíka (ano, teď už vím, že mě nesežere, ani se mi nepřisaje na tepnu jako upír, ale ty dlouhé nohy….brrr)zamknula na záchodě našeho bytu, poté, co jsem na něj v děsu vystříkal celý biolit. Lumík si dál vesele poletoval po kuchyni, která tímto počinem páchla a nesla na svých stěnách a oknech mastné skvrny.  Mně se třásly ruce a moje máma se po návratu z práce třásla vzteky nad tou spouští, když mě ze záchodu dolovala. I přes ten „vztekotřes“ popadla milého lumíka (očividně v tomto po ní nejsem), který si asi myslel, že je na prima mejdanu, a držíc jej za nohu, vyhodila ho oknem ven na vzduch. Mejdan skončil, chlapče! Mě zahnala do postele, syčíc cosi o generálním úklidu, který mě druhý den čeká. 

Nevadí mi mouchy, beru je jako otravné, ale zvládám je. Nevadí mi vlastně spousta hmyzu, jen nesmí délka jejich nohou přesahovat 5 mm. Pak je to na pováženou. Jednou jsem před jedním dlouhonohým  hmyzákem (netuším, o jaký druh se jednalo) dosáhla osobního rekordu v rychlosti rozběhu s báglem na zádech. On sice chtěl asi jen kolem mě proletět, ale já měla neodbytný pocit, že jde po mně a ten trysk bych vám přála vidět. Do teď o tom mezi přáteli kolují veselé historky. Pochopitelně, že moje verze je poněkud jiná, než jejich.

Trochu jsem dospěla, takže vletí-li mi něco podobného na  vizitu do bytu, neutíkám (tedy ne vždycky) a nehledám postřik, ale ostražitě jej sleduji, přimražená v křesle dokud zase nenajde cestu ven. Popřípadě volám na pomoc přidušeným hlasem kohokoliv, kdo je nablízku.

Tolik lumík a jemu podobní. Ovšem i je zastíní přítomnost pavouka. Tady už fakt můžu zodpovědně mluvit o nefalšované fóbii.

A tak si marně kladu otázku, co mě to napadlo. Co mě to napadlo, že jsem se přestěhovala do rodinného domu stojícího uprostřed velké zahrady obklopené lesem.  Představa bydlení  v zeleni, bokem od ruchu velkoměsta, klid, čerstvý vzduch, ptáci, veverky, onehdy mi pod balkonem panáčkoval zajíc, barevní  motýli (snažím se zapomenout,  jak vypadá pod mikroskopem – nějaký dobrák mi to kdysi ukázal. Nevím, co tím sledoval.)a tak. Jenže oni jsou všude. Na chodbě domu, ve sklepě, v garáži a „Ó Bože“ i v bytě. A ne ledajací. Mají předlouhatánské nohy.  Po chodbě se plížím s touhou nevidět a být neviditelná, sklepem ven probíhám tak rychle, že ještě pár týdnů tréninku, můžu se nechat nominovat na letní olympiádu, ale co doma?  Do každé místnosti vstupuji  s  obezřetností a rekognoskuji terén. Strop, stěny, podlaha. Opakuju mantry v různých obměnách: “Nevadíte mi, nejste tady, nebojím se, klid, klid klííííd!!!“ Pokaždé, když se nějaký objeví, vezmu něco na  uklidnění (prášek, panáka, studená voda na obličej), popadnu vysavač (ještě, že  má tak dlouhou teleskopickou trubku) a …. Milovníkům pavouků se omlouvám. Normálně bych nikdy žádnému živému tvoru neublížila. Mám doma psa a kočku z útulku. Dojímá mě každé nemocné zvíře a podporuji kočičí útulky. Ale v tomto případě jdou city stranou. Tady už jde o to kdo z koho.

Je to pár měsíců a s hrdostí na sebe mohu konstatovat, že jsem udělala pokrok. Tedy mohla jsem to konstatovat. Do včerejšího večera, kdy jsem vešla do SVÉ koupelny, abych ze sebe spláchla pot horkého dne. Odhazuji svršky, otáčím se k vaně a tam…. Myslím, že jsem regulérně na pár vteřin umřela. Na dně MÉ vany si hověl ON. Pavouk. Co pavouk. Mutant. Byl obrovský. (Rybáři mě pochopí.) Myslím, že byl dokonce chlupatý.

Když se mé srdce nahodilo, rozběhly se i myšlenky, které se zastavily spolu s ním. Co teď, co teď. Nikde žádný zachránce, abych mohla volat SOS. Vlastně asi nemohla, myslím, že by ze mě hláska nevypadla v té hrůze.  No nic hochu, je mi líto. Užiješ si vodní tobogán. Hlavně potichu, ať tě nevyplaším. A vydesinfikovat vanu. Dřepím ve vaně, oči přilepené k odpadu, rychle se mydlím a v hlavě běží představa, jak se chlupatec s nohama jako žirafa drápe zpátky, aby mi to vrátil. Byla to rychlá sprcha. Myslím tím tu moji. Ráno jsem  šla kouknou,  jestli se nevrátil. Nevrátil. Hm, jak si tak prohlížím velikost otvorů vedoucích do odpadu…. Byla bych dobrý rybář.

No nic, jdu vyměnit pytlík do vysavače.