Stát ti nepomůže, zachraň se, kdo můžeš! Tahle věta v různých stylistických variantách vyhraje nejčastější výrok roku. Hurá? Bohužel ne.
Naše země nemíří k větší odpovědnosti jednotlivce za sebe sama, ale ke ztrátě posledních kapek důvěry ve stát.
Při troše cynismu by se dalo říct, že pravicově smýšlející politik by se mohl radovat. Současná krize naučí českou společnost konzervativnějšímu pohledu na svět: stát se nakonec o jednotlivce nikdy nepostará tak, jak se jednotlivec postará sám, když se snaží. O sebe i o vlastní rodinu. Jenže i když se na stát díváme zprava nebo zleva, i když si myslíme, že by měl být co nejmenší a nejúspornější, jsou chvíle, kdy stát fungovat musí. Kdy mu lidé potřebují věřit. V čase katastrof, krizí, pandemií. A přesně to se hroutí. Důvěra lidí, že stát je na jejich straně.
Před pár dny jsem byl svědkem několika zničujících situací. Manažerka středně velké firmy sháněla úředníky ze sociálního zabezpečení, protože její „firemní matky“ ještě nedostaly ani korunu za tzv. „ošetřovačku“ za měsíc březen. Některé jsou matkami samoživitelkami. Kdo jim nakonec pomáhá přežít? Firma, která neví, kdy zkrachuje. Majitel další firmy mi vyprávěl, že jeho tři zaměstnankyně už peníze za březen dostaly. Jedné přišly na účet tři tisíce místo patnácti, druhé pět místo dvanácti a třetí dvacet místo čtrnácti. Když se po dvou dnech konečně dopátraly příslušných referentů, úřednice, jejíž chyba byla největší, začala do telefonu křičet: „To je možný, že je to špatně! Já nevím, jak se to počítá, nikdy jsem to nedělala! Prostě mne sem poslali odjinud…,“ a práskla s telefonem.
Stát ti nepomůže, zachraň se, kdo můžeš!
Je to smutný pohled. Jakéhokoli detailu se člověk s lidmi dotkne, nefunguje prakticky nic. Televizní prohlášení dnešních lídrů jsou od reality vzdáleny jako Země od Marsu. Jenže co když opravdu přijde nová virová vlna? Nebo bude zemětřesení, cokoli? Není horší situace, než poslouchat krizové a omezující rozkazy od někoho, komu nevěříte snad už ani volání o pomoc.
Ostatně, příběh oněch matek zdaleka nekončí tím, že jim stát dosud nebyl schopen doručit ani tu nejzákladnější pomoc. Některé z nich se těšily, že příští pondělí, tedy 25. května, budou moci jejich děti konečně do školy. V posledních dvou týdnech jim ale telefonují paní učitelky, ať si to rozmyslí. Ať děti do školy neposílají. Prý to nemá cenu. Prý zase až v září. A vyhrožují, že se dětem stejně nebudou věnovat ony, ale družinářky.
Až budou firmy v příštím období škrtat nepotřebné výdaje, udělají si v hlavách ten samý výpočet i občané. Prozatím jim musí vycházet jasně: zbytný je stát. Z toho se nemůže radovat nikdo. Tenhle výsledek nás může ohrožovat dokonce více a déle, než nadcházející ekonomický útlum.
