Diktatura menšin aneb peníze naštěstí vládnou světu

Když před přibližně dvěma lety hovořil profesor a kněz Petr Piťha při svém kázání o diktatuře menšin, vzbudil tím v části společnosti značné pozdvižení, pohoršení a znechucení. Liberální myslitelé mu za to ihned vyhlásili válku.

Osobní válku, kterou již několik let vedou i  proti kardinálu Dukovi. Zesměšňovali jej, ťukali si na čelo, nálepkovali jej, uráželi jej. Prostě...používali klasické „tolerantní liberální“ zbraně hromadného ničení.

Tehdy bylo jasné a dnes je snad ještě jasnější, že Petr Piťha měl naprostou pravdu. Tuším, že tehdy byla řeč o LGBT menšině, ale ono to platí prakticky o každé menšině. Jeho slova byla přitom vyřčena dávno před kampaní Black Lives Matter, která dala diktatuře menšin pomyslný štempl.

V podstatě neuplyne den, kdybychom nečetli či neslyšeli o utiskování té či oné menšině. Jednou je to menšina nebinárních osob, podruhé pedofilní menšina, pak zase černošská menšina. A tak pořád dokola.

Asi jste si také všimli, že často se ta děsivá obvinění z fobií a rasismu neozývají přímo z té dané menšiny. Za skutečná nebo domnělá práva se hlasitě perou příslušníci většinové společnosti. Buď to jsou politici z nejmenovaných stran, nebo tak činí aktivisté. V obou případech zneužívají menšiny jako nástroj pro dosažení svých cílů – úspěch ve volbách, získání většího vlivu ve státních institucích atd.

Mezi aktivisty to jsou nezřídka mladí lidé z dobře situovaných rodin, kteří se nemusí zabývat prací či starostí o rodinu, takže bojují za údajně lepší a spravedlivější svět, kde....budou vládnout tvrdou rukou menšiny. Respektive, kde budou oni sami vládnout tvrdou rukou prostřednictvím té či oné menšiny.

Jenže diktatura zůstává pořád jen diktaturou. Ať už vládne tvrdou rukou většinová společnost nebo menšiny. Je úplně jedno, jestli někoho týráte proto, že je černý a ve společnosti tvoří menšinu, nebo proto, že je bílý a ve standardní evropské společnosti tvoří většinu.

Snaha o zřízení diktatury menšin má mnoho podob. Aktuálně je nejsilnějším tahounem dosažení těchto cílů Black Lives Matter. Naposledy se to projevilo např. na Oscarech, které už nikdy nebudou jako dřív.

Americké filmy se oficiálně stanou součástí angažovaného umění, kde nerozhoduje kvalita scénáře, herecké výkony nebo návštěvnost, ale ideologie. My to známe z budovatelských filmů, básní a vůbec celého umění z období před rokem 1948. Ale ani ti komunisté nedosáhli takového stupně šílenství. I v těch 50. letech se natočilo pár zajímavých filmů, na které se dá koukat i dnes.

Přesto zůstávám optimistou, protože jako ekonom se přirozeně zajímám o finanční stránku věci. Trh možná nevyřeší úplně všechno, ale to zásadní ano. Diváci nebudou poslušně utrácet za politické agitky ve prospěch jedné nebo druhé menšiny. Nějaký čas se budou díry v rozpočtech filmových společností všemožně lepit. Bude se tvrdit, že nové angažované umění diváci vítají s nadšením. Jenže pak těm našim novodobým socialistům dojdou peníze i těch druhých a zglajšajtovaný filmový průmysl se zhroutí jako domeček z karet.

A nakonec i všechno, co je součástí celé této chiméry. Stinnou stránkou na tom všem je to, že to bude stát spoustu peněz i nás ostatní...