Vydřenou výhrou 2:0 nad podprůměrným Estonskem se česká fotbalová reprezentace protrápila k posledním třem bodům v kvalifikaci o mistrovství světa. Ale i ty tři body byly málo, stačily jen na třetí místo ve skupině.
Co znamená třetí příčka za Belgií a Walesem? Pokud by se na šampionát postupovalo podle dosud obvyklých regulí, byla by to pro Čechy opět konečná stanice. V tomto případě naštěstí sehrál roli fakt, že náš národní tým vyhrál skupinu v loňské evropské Lize národů, za což získal nově zřízený bonus v podobě účasti v nedaleké baráži o mistrovství světa, která se jinak otevřela mužstvům na druhých místech kvalifikace. Současně je ovšem dáno, že Češi začnou v březnu příštího roku zápasem na soupeřově hřišti, to znamená na půdě jednoho z následujících států: Itálie, Portugalsko, Rusko, Švédsko, Skotsko nebo Wales. O tom, s kým to bude, rozhodne los 26. listopadu. Kdyby Šilhavého hoši barážové utkání vyhráli, čekal by je ještě jeden soupeř a teprve po jeho eventuálním překonání účast na šampionátu v Kataru. Víme ovšem, že to bude velmi složité...
Mezi nasazenými mužstvy mohlo být i to české, kdyby skončilo druhé před Walesem, tudíž mělo o dva body víc. Jenomže místo předpokládané výhry bylo v nedávném vzájemném zápase v Praze po předvedené hře rádo, že ukopalo aspoň remízu. Předtím prohrálo v Belgii 0:3, a tak není od věci konstatovat, že podzim v kvalifikaci se hrubě nepodařil. Dvě povinné výhry nad Běloruskem 1:0 a 2:0 a následně nad Estonskem 2:0 po slabých výkonech nemohly obrázek o současném českém mužstvu vylepšit. V celé kvalifikaci jsme Belgii a Wales ani jednou neporazili, proto je až třetí místo ve skupině reálným oceněním kvalit.
Je nepochybné, že k tomu přispěla neustálá fluktuace v mužstvu, zaviněná množstvím zranění a Schickovým vyloučením ve Walesu. Je ale třeba si položit otázku, proč právě čeští hráči v tak hojné míře zaplňují marodku, když nehrají víc zápasů než jejich soupeři z jiných zemí. Proč má tolik dlouhodobě zraněných hráčů například Slavia? Je to jen tím, že její hráči měli kratší letní přestávku? Právě z Edenu po celý podzim mířilo k trenéru Šilhavému nejvíc omluvenek: od Provoda, Kúdely, Bořila, Holeše, Ševčíka, Masopusta a Krmenčíka. K nim se přidali sparťané Čelůstka a Hložek, z legionářů Coufal, Kadeřábek, Kalas, Jankto a Schick. To je vlastně jedno silné mužstvo, v podstatě ideální základní sestava. Ne všichni chyběli v jednu dobu, přesto se v mužstvu v letošních rekordních 17 zápasech protočilo 35 hráčů. Je pozoruhodné, že pro červnové Euro se omluvili pouze od UEFA potrestaný Kúdela a prokazatelně vážně zraněný Provod...
Euro, rozházené po celé Evropě a pronásledované covidem, bylo jediným, zato do dálky zářícím světlým bodem tohoto roku. Postup do čtvrtfinále, zejména po překvapivém a vysoce ceněném osmifinálovém vítězství 2:0 nad Nizozemskem, znamenal největší úspěch české reprezentace od cesty do semifinále Eura 2004. Současně ale nešlo přehlédnout, že její hra neoplývala krásou, ale byla založená na bojovnosti, fyzické kondici, kompaktnosti a taktické kázni. Kdo čekal, že v podzimní části kvalifikace pro mistrovství světa budou Češi v tomhle trendu pokračovat, je teď těžce zklamán. Množstvím omluvenek jako by z mužstva duch z Eura vyprchal, zvýraznila se těžkopádnost ve hře a naprostá bezradnost v útočné fázi i v zápasech s papírově mnohem slabšími soupeři Estonskem nebo Běloruskem. Není to poprvé v historii: obdobné prokletí potkalo v předchozích generacích reprezentanty po triumfu na ME 1976 i stříbru na ME 1996...
Do baráže zbývají čtyři a půl měsíce. Během zimní pauzy by se měli reprezentanti ve svých klubech zkonsolidovat, především slávisté, odpočinout si a do jarní sezony vystartovat s novým elánem. Jedině přístupem, jakým se prezentovali na letošním Euru, mají aspoň malou šanci v baráži obstát.
