Chceš-li hlavou prorazit strop, většinou si přivodíš otřes mozku, jedině že by byl z tenkého sádrokartonu a tvoje lebka hodně tvrdá. Slavia se o to ve čtvrtek proti Feyenoordu Rotterdam ani nepokusila.
Slávisté potřetí za poslední čtyři roky ukončili pouť pohárovou Evropou až ve čtvrtfinále, tentokrát Konferenční ligy. Předchozí dva postupy mezi osm nejlepších mužstev se odehrály v Evropské lize, tedy o stupeň výš než letos. Není ale sporu o tom, že i v nově zavedené soutěži jsou velmi silní soupeři, například právě Feyenoord, který sešívané vyřadil po výsledcích 3:3 a 3:1. Není vyloučeno, že celou soutěž vyhraje.
Postupová naděje Slavie po remíze 3:3 z Rotterdamu se začala bortit po hrubé nedohodě stoperů Ousoua a Kačaraby, kteří hned v úvodu utkání darovali gólovou šanci skvěle střílejícímu Dessersovi. Tohle stoperské duo, byť si ho slávisté pochvalují, kritizuju dlouhodobě. Je to záplata za zraněné Kúdelu a Hovorku, záplata ovšem děravá, což je proti samému smyslu záplaty. Ousou si dovoluje mnohem víc, než na co má, a dlouhodobě slávistické defenzívě zavařuje. Kde jsou časy Deliho a Ngadeua...
Když ale pak na druhé straně ještě větší kiks hostujícího Köcküho (příliš malá domů) daroval vyrovnání Traorému, vypadalo to, že se nic neděje. Až do 59. minuty, kdy si brankář Mandous zahrál na Koláře (vzpomeňte si na zápas s Ferencvárosem), po lehké malé domů si zakopl jednou nohou o druhou a předložil míč Dessersovi, aby si to užil a vstřelil druhý gól.
„Komédie plná omylů,“ nazval by pan Shakespeare dění před oběma brankami.
Byla to jen Mandousova smůla? Čím kdo zachází, tím i schází. K hlavním rysům mužstva Slavie patří na můj vkus přehnaně časté zapojování brankáře do hry. Je to tak trochu módní trend, ale i lepším mužstvům, než mají červenobílí, se to občas vymstí. Slavii ne poprvé. Tentokrát zčásti i proto, že před brankou nebyl kvalitní trávník, a nešťastný Mandous brknul. Byl z toho tak zničený, že ho přišel chlácholit i rozhodčí Aytekin...
Stále ale zbývala Slavii před vyprodaným Edenem půlhodina, aby s tím něco udělala. Jenomže překvapivě brzy se začal projevovat úbytek energie, někteří hráči se schovávali, a to prakticky už od stavu 1:1. Mužstvu chyběl lídr, například Holeš. Červenobílí válečníci, kteří svůj charakter prokázali už mockrát, rovněž v prvním zápase v Rotterdamu, se proto na nizozemské hradby nebyli sto vydrápat. Stáli proti nim fyzicky nejméně stejně zdatní bojovníci, vybavení mnohem lepší technikou, navíc odvážnější. S míčem umějí hráči Feyenoordu zacházet jako Brumbál s kouzelnickou hůlkou. Třeba takový Olayinka by k nim mohl docházet na školení, jak zpracovat míč, aby mu neodskakoval jako hopík. Právě Olayinka by si taky mohl odpustit to časté polehávání a žebrání o odpískání faulu.
Zkrátka Slavia vinou několika činitelů tentokrát nedosáhla ani na svůj strop, ale je otázka, jestli by byl v jejích silách postup do semifinále s chybějícími Kúdelou, Hovorkou, Holešem, Provodem a Masopustem. Musíme si přiznat, že fotbalově, v kombinaci techniky s rychlostí, je Feyenoord o patro výš. Výš než kterékoliv české mužstvo. Zdá se mi, že to trenéři u nás obecně nechtějí vidět. Nemusí to být vždy rozhodující faktor úspěchu. Tentokrát však ano.
Pogratulujme Slavii, že opakovaně došla tak daleko, a poděkujme jí nejen za body do koeficientu, ale hlavně za to, že její zásluhou zůstává český fotbal každoročně v povědomí Evropy.
