Nikdy jsem nezažil tak rozzuřeného Michala Bílka, jako na tiskovce po návratu českého národního mužstva z Eura 2012. Když chtěl novinář zjistit jeho názor na to, proč byl Baroš nejčastěji faulujícím hráčem, obořil se na něj s tvrzením, že je to nesmyslná otázka a že bychom se měli bavit o tom, že odchází náš nejlepší útočník.
Trenér Bílek se na Euru mýlil dvakrát. Poprvé při určování taktiky na zápas s Ruskem, kdy si bláhově myslel, že tam proti někomu můžeme hrát otevřený fotbal. Z toho v poločase vystřízlivěl a chybu už neopakoval.
Stejně velkým omylem je myšlenka, že Barošem ohlášený odchod z reprezentace je velkou ztrátou. Už dávno ne. Kde ty časy jsou...
Baroš se v nároďáku trápí už řadu let, nejméně od roku 2006. Od té doby se interval mezi jeho vstřelenými góly, až na výjimky, prodlužoval. Nejlíp se mu střílelo proti San Marinu, což někomu může připadat příznačné. Je to realita: 7. 10. 2006, kvalifikace ME – 2 góly, 9. 9. 2009, kvalifikace MS – 4 góly. Od tohoto data vstřelil v 18 zápasech pouhé 3 góly. To je bilance podle Bílka v současnosti českého útočníka číslo jedna!
Samozřejmě, úkolem útočníka není jen střílet góly, zvláště když je jako jediný hrot pečlivě kryt obránci. Měl by zpracovávat přihrávky a uvolňovat spoluhráče do gólových šancí. I toho letos na Euru předvedl minimum, zato maximálně fauloval. Tvrdit, že řadu soubojů rozhodčí špatně posoudili, jak se o to pokoušel na zmíněné tiskovce manažer Vladimír Šmicer, je dětinská výmluva. Zajímavé je, že často Barošovi pískal fauly Angličan Webb, který ho dobře zná ještě z doby, kdy Baroš ve svém pozdějším stádiu v Premier League polehával skoro po každém kontaktu s protihráčem. Už tenkrát nestíhal, ale to ještě faulovávali beci jeho, dneska je tomu bohužel naopak. Baroš už dlouho nestačí ani rychlostí, ani chytrostí.
Bílek se mýlí, že nelze hrát bez Baroše. Ostatně zřejmě bez něj bude muset hrát. Ano, bylo by strašnou ztrátou nastupovat bez Baroše z roku 2004, kdy se stal nejlepším střelcem Eura, kdy válel vedle Kollera a všichni jsme na něj byli pyšní. Pak bohužel pýcha přemohla jeho a začal mimo hřiště blbnout. Neunesl slávu. Ale bez Baroše 2012 bude hrát národní mužstvo klidně dál. A nemůže to být horší.
Jedno si ovšem řekněme také. To, že se Milan Baroš stal historicky druhým nejlepším střelcem reprezentace, je úctyhodné a je třeba si toho vážit. Bez ironie. Ještě víc bych si ale Baroše vážil, kdyby se s nároďákem rozloučil dřív, ne až teď, kdy mu dal fotbalový národ (ne poprvé!) jasně najevo, že už ho nechce.
A tím výrokem, že až skončí s fotbalem, zabije jednoho novináře, i když kvůli tomu půjde do vězení, Baroš jen ukázal, jak hluboko lze klesnout.
