Pouhé tři dny trval pocit euforie po vítězství fotbalového národního mužstva nad Polskem. Po pondělním trapném výkonu v Moldavsku už zase stojíme pevně na matičce zemi.
Po parádním výsledku 3:1 v kvalifikačním duelu o Euro 2024 s favorizovaným týmem Polska, který přivezl do Prahy hvězdy předních evropských klubů v čele s Lewandowskim, Zieliňskim a Szczęsnym, to vypadalo, že tým trenéra Šilhavého je na nové cestě, která může vést zase třeba do čtvrtfinále Eura. Stadion v Edenu zažil po dlouhé době povznášející pocit srovnatelný s tím při kvalifikačním zápase s Anglií (2:1) v říjnu 2019. Poláci sice chvílemi předváděli individuální technickou i rychlostní převahu, ale týmový výkon Čechů zase jednou slavil triumf. Ale ne že by z něj někteří hráči, jako Jurásek, Král nebo Krejčí, nevyčnívali…
Jaroslav Šilhavý se báječně trefil do sestavy. Tím, že do ní vkomponoval debutanty Juráska, Čvančaru a v průběhu hry i střídajícího Douděru, umlčel výtky o své konzervativnosti. K zařazení útočné dvojice Kuchta-Čvančara byl ovšem svým způsobem vmanévrován faktem, že se mu omluvil Schick, který bývá v poslední době, když má nastoupit za nároďák, tradičně zraněný. (Mimochodem nepochopím, jak mohl být Fotbalistou roku zvolen hráč, který bezmála půl sezony promarodil!) Taky nebyl Šilhavý tentokrát – na rozdíl od předešlých zápasů – limitovaný rozsáhlou marodkou.
Je nepochybné, že ráz zápasu s Polskem určily prakticky dva první nebezpečné útoky, po nichž to bylo už ve 3. minutě 2:0. I když pak měli často míč v držení Poláci, nově sestavená stoperská trojka Holeš–Brabec–Krejčí a spolehlivý brankář Pavlenka jim dovolili vstřelit gól až ke konci, za stavu 3:0. Ve středu hřiště příjemně překvapil Král, který po dlouhé době připomínal toho vlasatého ďáblíka, kterého jsme vídali v top formě ve slávistickém a paralelně s tím i reprezentačním dresu. Jeho hostování ve West Hamu byl omyl, nyní mu evidentně svědčí, že má důvěru trenéra Reiseho v Schalke 04. Opět, stejně jako v lize, výborně fungovala spolupráce sparťanských útočníků Kuchty a Čvančary, uchvátil debutující slávistický halvbek David Jurásek, shrnuto – v mužstvu nebyl nikdo, kdo by podal podprůměrný výkon.
Poláci byli po zápase vystaveni tvrdé kritice vlastních médií, především za přístup k začátku utkání. Než si v bouřícím Edenu uvědomili, že je s nimi na hřišti i soupeř, dostali dvě rány, z nichž se už nevzpamatovali.
Podobná kritika českých médií dnes míří na jejich přemožitele po ubohé remíze 0:0 v Moldavsku. Stokrát je všichni v okolí mohli ujišťovat, že ani 174. mužstvo žebříčku FIFA se samo neporazí, přistoupili k zápasu vlažně, uhýbali v osobních soubojích (přece se nenechají zranit od nějakých Moldavanů, aby pak několik týdnů chyběli v ligových týmech, které je především živí), a tudíž je prohrávali. Zaostávali v rychlosti a zejména dravosti, kterou naopak oplývali podceňovaní Moldavané, kteří tak získávali velkou většinu odražených míčů. Při kombinacích se nesrovnali s těžkým terénem, a proto si nevytvářeli gólové příležitosti. Za celý zápas měli dvě: Čvančara hlavičkoval vedle branky a Souček nastřelil břevno.
Když Češi zjistili, která bije a že to tak snadno nepůjde, snažili se přidat, ale nešlo to. Chyběl běhavý a bojovný Král, který pro zranění nenastoupil, ale kdoví jestli by něco změnil. To se stává, že když mužstvo začátek zápasu podcení, už se do toho nedostane. Zvlášť když hraje proti nadšenému soupeři, jemuž jako by s každou minutou narůstala větší a větší křídla. Po utkání s Polskem chválený Šilhavý pro svou odvahu, je teď kritizovaný za to, že se do své sestavy tak zamiloval, že do ní poprvé sáhl střídáním až v 73. minutě. Osobně si nemyslím, že by dřívější změny k něčemu pozitivnímu vedly. Jak to asi dopadne, jsme mohli tušit hned po prvním kopnutí do pumlíče, slovy Jaromíra Bosáka.
Jsme teď ale o něco chytřejší. Víme, čeho všeho se můžeme v další fázi kvalifikace od českého národního mužstva dočkat. Faerské ostrovy a zejména Albánie budou silnější než Moldavsko…
