Slavia vede po podzimní části fotbalovou ligu způsobem, který jí předurčuje roli jasného favorita. Média a někteří odborníci tvrdí, že se nachází na docela jiné úrovni než její domácí soupeři, že je to prostě už evropské mužstvo.
Opravdu je tak vysoko?
Jako jediná zatím ani jednou neprohrála, před druhým Jabloncem (sehrál o zápas víc) má náskok šesti bodů, před třetí Spartou sedmi, před Plzní dokonce patnácti a zápas k dobru. Díky širokému hráčskému kádru se nejlépe ze všech vypořádala s absencemi jako důsledku covidové pandemie, přesto se ukázalo, zejména při zranění Holeše, že jí po odchodu Součka stále chybí typický štítový záložník, jakého má třeba Plzeň v Kalvachovi. Možná to bude chtít trenér Trpišovský řešit návratem Hromady z hostování v Liberci, ale byl by to tah bez záruky. V mužstvu se zabydlují posily Oscar Dorley, Lingr a Kuchta, u posledního z nich mě ovšem po překopnutí prázdné branky Plzně z malého vápna napadlo, že by nebylo pro Slavii dobré, kdyby se stylizoval do Tecla. Napadlo mě rovněž, že asi jediným slávistou, pro něhož je škoda, že se liga přerušila, je Stanciu, jelikož se mu začala vracet sportovní forma.
Troufnu si ovšem tvrdit, že kdyby v nouzové koronavirové době nesáhl trenér Trpišovský „naslepo“ pro nevyzkoušeného senegalského mladíka Simu, byl by bodový náskok Slavie před soupeři menší, možná jen minimální. Sima byl jasně rozdílovým hráčem.
Kde je ta hranice, za níž si mužstvo zaslouží přívlastek evropské? Podle mého soudu se přesně určit nedá, ale kdyby se bývali sešívaní kvalifikovali do základní skupiny Ligy mistrů a v ní bojovali o postup do osmifinále, byl by asi nezpochybnitelný. Postup mezi 32 mužstev v Evropské lize je rovněž úspěchem – jenomže zjevně menším.
V čem je Slavia evidentně před svými domácími konkurenty? Ve fyzickém nasazení, kompaktnosti hry a taktické disciplině. V čem naopak není, o tom se mohla přesvědčit právě v Evropské lize, zejména na hřišti Leverkusenu: v individuální technice a s tím související rychlosti při práci s míčem. Po této stránce to má do vyspělé Evropy ještě dost daleko.
Starou bolestí celého českého fotbalu jsou první dva doteky hráče s míčem: převzetí přihrávky a založení akce. I v některých domácích ligových zápasech se u Slavie projevují až do očí bijící technické nedostatky, z nichž vyplývá zpomalování hry, přihrávky do strany nebo zpátky místo přímého tahu na branku, zkrátka hra na jistotu, a co je nejhorší – časté ztráty míče (naposledy proti Bohemians i v Plzni). V situaci, v níž se momentálně nachází Viktoria Plzeň, to může znít problematicky, ale technické hráče jako Bucha a Čermák jí musí Slavia závidět. Velmi dobře ovšem slávisté vědí, že účel světí prostředky, a že se tím dají vyhrávat i utkání, v nichž nejsou opticky lepší než protivník. Když je zle a soupeř je přehrává, dovedou hru mistrně rozkouskovat.
Ale samozřejmě: dokáží své fanoušky i výborně pobavit a zejména vyhrávat.
Simovy góly zvedaly z křesla u televizoru nejen slávistické fanoušky, ale i diváky, kteří přišli k přijímači třeba náhodně, a hlavně dělaly výsledky. Je však úsměvné, že některá média by Simu okamžitě, po několika málo zápasech, prodávala do zahraničí, jen nevěděla, kolik by si za něj měla Slavia říct. Chápu a znám z vlastní zkušenosti, že v šedi české ligy hledají novináři témata, která zvýší atraktivnost novin a sledovanost televize: třeba právě evropská Slavia a drahé zboží Sima. Zůstaňme však při zemi; teprve na jaře se ukáže, zda se ze Simovy střelecké parády stane trvalejší hodnota; jinak i pro něj platí, že v rámci komplexnosti by měl hodně zlepšit vedení míče.
K zodpovězení těžké otázky, jak blízko či daleko má Slavia k puncu evropskosti, určitě přispěje únorový dvojzápas s Leicesterem City v Evropské lize. Těšme se na to!
