Toho rána 21. srpna 1968 mě
probudilo nezvykle hlasité rádio. Máma a táta už byli vzhůru. Pohřební hlas
sděloval, že v noci z dvacátého na jednadvacátého srpna překročily
československé státní hranice armády Sovětského svazu, NDR, Polska, Bulharska a
Maďarska. Věděli jsme, co to znamená – přispěchali udusit naši svobodu.
Když jsem dorazil na Václavské náměstí, všude stály ruské tanky. Z oken redakce Svobodného slova v budově Melantricha, kde jsem začal sbírat novinářské ostruhy a která se pak proslavila v listopadu 1989, jsme pozorovali tu lidskou beznaděj. Se slzami vzteku a smutku Pražané těm špinavcům v uniformách vysvětlovali, že kontrarevoluci, kterou přijeli potlačit, nikde nenajdou. Ti jen tupě zírali a většinou nic neříkali.
V těch hodinách už byli Dubček, Černík, Smrkovský a Kriegel uvězněni se samopaly u zátylků. Nikdo nevěděl, kde je drží a co se s nimi stane. Během dne se ozvala dunivá střelba – „budoucnost světa“ ostřelovala historickou budovu Národního muzea. Prý si mysleli, že to je sídlo politbyra KSČ nebo vlády. Pak se střílelo u Československého rozhlasu a byli první mrtví…
Odpoledne vyšlo mimořádné vydání Svobodného slova. Noviny jsme rozváželi v autech po Praze. U Olšanských hřbitovů jsme míjeli ruský tank a mě, dvacetiletého pitomce, nenapadlo nic „chytřejšího“, než menší svazek novin hodit na kapotu obrněného ruského medvěda. Voják se samopalem se zamračil, ale nechal nás jet dál.
Druhý den ráno jsme se do redakce už nedostali – byla obsazena okupanty. Myslím, že někteří kolegové se radši schovali. Několik dní jsme noviny dělali „na koleně“ v jednom domě na Karlově náměstí a přes dvůr jsme viděli v oknech tiskárny okupační vojáky, jimž nedošlo, co se děje přímo pod jejich nosem.
Je to čtyřicet let. Skoro dvacet let už uplynulo i od Sametové revoluce. Občas čtu, že socialismus s lidskou tváří neměl pro náš dnešní život žádný význam, byl zhola zbytečný. Vůdcové Pražského jara, kteří byli násilím odvlečeni nejdřív na Podkarpatskou Rus a poté do Moskvy, kde pod nátlakem Brežněva a Kosygina podepsali kapitulaci, prý byli zbabělci a dokonce zrádci. K takovému hodnocení dospěli nejen někteří komentátoři, ale co je horší, i někteří současní politikové. Reformním komunistům prý šlo jen o přemalování stejné firmy…
Vždycky se ptám, co tenkrát dělali „hrdinové“, kteří vyslovují tyto kategorické soudy. Kdyby oni byli na místě Dubčeka nebo Smrkovského, vyzvali by na jaře národ k založení opozičních stran a vyhlásili by demokratické volby? Tak naivní přece nikdo není! Psal se rok 1968, v němž byla Evropa ostře rozdělena na kapitalistický Západ a komunistický Východ. Pravda, dnes víme, že bylo od Dubčeka hloupé si myslet, že Brežněva přelstí a bude si dál dělat svou politiku. S „dočasně umístěnými“ cizími tanky to nešlo.
Během normalizace Češi a Slováci sklonili hlavu, budovali si chalupy a chaty, a kašlali na politiku. Včetně většiny z toho milionu členů KSČ. Sledoval jsem, jak i někteří moji známí bez uzardění přijímají rudé legitimace, i když už nemohli pochybovat o tom, co jsou komunisté zač. Hájili se tím, že musí. Nemuseli. Přesvědčil jsem se o tom na vlastní kůži – dalo se vzdorovat a vstup do KSČ odmítnout, samozřejmě s vědomím, že žádnou závratnou kariéru neudělám a byt nedostanu. Ani nebylo nutno udávat estébákům, a přece to dělaly tisíce Čechů a Slováků. Podepisovali spolupráci, i když jim nikdo nedržel samopal u hlavy.
Co v srpnu 1968 dělali ti, kteří v roce 1918 pomohli ke zrodu demokratického Československa? Válčili ve Vietnamu a maličká země v srdci Evropy nebyla ohniskem jejich zájmu.
Shodou náhod právě v noci 17. listopadu 1989, když jsem se vrátil z Národní třídy, zaslechl jsem ve vysílání Hlasu Ameriky své jméno mezi těmi, kteří podepsali petici za propuštění disidenta Václava Havla z vězení. Necítil jsem se hrdinou, i když jsem podepsal dávno před listopadem. Věděl jsem totiž, že kdyby Gorbačov neuvolnil uzdu a nedovolil bývalým sovětským satelitům rozhodovat o svém dalším osudu, žádná Sametová revoluce by se nekonala. Politická situace ve světě roku 1989 se diametrálně lišila od roku 1968. I tak jsme byli mezi posledními, kteří zvedli hlavu. Nezapomínejme, že Berlínská zeď padla 9. listopadu a že Maďarsko otevřelo své hranice už v květnu 1989.
Jsem šťastný, že jsem prožil pád komunismu v roce 1989. Jsem šťastný, že jsem aspoň několik měsíců pocítil svobodu Pražského jara 1968. Už dávno se nezabývám tím, jestli měli naši reformní vůdcové v Moskvě projevit statečnost a současně riskovat, že bude v ulicích Prahy a Bratislavy ležet mnohem víc mrtvých než v Budapešti v roce 1956.
Téměř denně jsem však nucen přemítat o tom, jací jsme my, Češi.
