Fotbal není pro Čechy?

Člověk by řekl, aniž by vzýval spravedlnost, že fotbalisté Česka neměli na mistrovství světa hrát.

Sami sebe by ušetřili psychického otřesu z tvrdého a trapného pádu na dno a fotbalovou veřejnost hlubokého zklamání a ztráty zbytku důvěry v český fotbal.

Zoufalá úroveň hry, dvě porážky, jedna remíza a celkově pouze jediný získaný bod srazily nároďák do pozice jednoho z nejhorších mužstev šampionátu a z Evropy vůbec nejhoršího.

Z předvedených výkonů bolely oči. Ale co jiného se dalo předpokládat s vědomím, jakým způsobem se český nároďák na šampionát protlačil? Ostudné výkony v baráži s Irskem a Dánskem, ale naštěstí psychické selhání soupeřů v penaltových rozstřelech a česká radost z toho, že spravedlnost spala hlubokým spánkem. Zejména Dánové, fotbalově na mnohem vyšší úrovni, museli nejdřív trpce litovat a poté se škodolibě smát, pokud sledovali, jak trapně si Česko za mořem počíná.

Třebaže po losu mistrovství světa a při systému tří postupujících z většiny čtyřčlenných skupin jsme uvěřili, že to vzhledem k síle soupeřů mohlo dopadnout mnohem hůř a svitla malá naděje na postup do play off, realita posadila celý český fotbal tvrdě na zadek. Tak ubohou hru žádné jiné mužstvo nepředvedlo! Chudáci jsou ti čeští fandové, kteří za vstupenky a cestu za moře zaplatili desetitisíce korun.

Samozřejmě se hledají příčiny blamáže.

Z českého mužstva v utkáních nevyzařoval pozitivní charakter, drajv, s nímž by šli do soupeřů, ani sebevědomí, byť trenér na tiskových konferencích ujišťoval, že to tam je. Pokud jde o nižší sebevědomí, nelze tomu ani divit. Sami hráči si museli uvědomovat, s jakou klikou prošli baráží a jak předpotopní fotbal hrají. Místo odhodlání a zarputilosti čišel z výrazů jejich tváří všeobecný útlum. Časem se možná dozvíme, zda a případně co mužstvo zevnitř rozkládalo.

Řeší se, jak je možné, že v rozhodující chvíli selhaly dřívější opory ofenzívy, Šulc, Provod, Schick a Souček, a proč se neobjevil někdo, kdo by je nahradil. Zkoumá se, zda bylo moudré výrazným mícháním sestavy rozbít na padrť kostru mužstva a herní koncepci, která se sice v prvním duelu s Koreou ukázala jako téměř nefunkční, ale byla vžitá.

Je proto vhodné se ptát, jaký díl viny na krachu nese trenér Miroslav Koubek. Na lavičce Plzně si vysloužil kredit výborného taktika a umělce v sestavování mužstva, najednou se ale zdá, že to byly přehnané představy a stále platí poučka, že práce v klubu a u národního mužstva má mnoho odlišností, které Koubek, byť zkušený kouč, tak docela nepochopil. Jinak se pracuje s důvěrou hráčů, s nimiž je trenér v každodenním kontaktu, a jinak s výběrem, který se schází jednou za čas. Nedal se i při té bídě uhrát o něco lepší výsledek?

Někteří experti se pozastavují nad tím, proč Koubek ani na minutu nepostavil nadějného Sochůrka. Já se zase ptám, proč vůbec nominoval hráče, který sice má nesporný talent, ale který zatím jen nakoukl do české ligy, a proč vzal na výlet za moře zraněného Kuchtu. Aby Sparta neplakala, že má v nominaci jedině Zeleného, zatímco její rival z Edenu deset hráčů? A mimochodem se taky ptám, proč druhé nejlepší české mužstvo mívá v sestavě tak značnou převahu cizinců, čímž ignoruje potřeby státní reprezentace.

Nevíme, jakou konkrétní úlohu plnil po celou dobu svého působení v roli manažera Pavel Nedvěd, ale při analýze neúspěchu by se na něj nemělo zapomenout.

A teď k meritu věci. Už leta se světový fotbal ubírá cestou technické vyspělosti hráčů a celkové dynamiky hry, kdežto Česko tomuto směru hry jen přihlíží a dál se na zdejších trávnících jen bojuje, nakopává míč dopředu, fauluje, simuluje a v tréninku nacvičují standardní situace. To je ale směšně málo. V tuzemsku se nehraje fotbal; jako by to ani nebyl sport pro Čechy. Tady vévodí primitivní kopaná, nebo spíš nakopávaná.

Za to samozřejmě nemůže Koubek a vlastně ani reprezentanti. To je systém, který se vštěpuje už nejmladším adeptům. Metodika je zastaralá, nevychovává individuality. Nejhorší na tom je, že tohle konstatování se opakuje po desítky let, po každém neúspěchu, a nic se nemění. Přitom existují vzory, ke kterým se můžeme upnout, například Norsko, kde se u mladších žáků nezvýrazňují výsledky, ale přednostní je co nejširší, státem podporovaná možnost sportovat.