Žiju na té naší rodné hroudě rád, protože nikde nemůžete zažít tolik srandy. Například se rozhodnete před polednem (nikoli v dopravní špičce) cestovat pražskou hromadnou dopravou od Anděla do Motolské nemocnice, nacpete se do nabitého autobusu, ale za několik minut si všimnete, že po každých pěti metrech dopravní prostředek minutu stojí, popojede, zase stojí, a to se pravidelně opakuje.
Dozvídám se, že v Jančíkově Praze 5 je blaze. Plzeňská ulice je totiž uzavřená pro tramvajovou dopravu, protože se vyměňují koleje, a automobily jsou svedeny do jediného pruhu, aby dělníci měli dost životního prostoru. Žádné odklonění ani osobní, ani hromadné dopravy! Slunce praží, v nabitém a téměř nehybném autobuse z nás lije pot a dochází kyslík, děti jsou nevrlé.
Na první zastávce praví můj soused: „Ty dvě stanice dojdu pešky, bude to rychlejší.“
Dobrý nápad, vystupuju s ním, i když těch stanic mám před sebou víc. Zjišťuju, že i normální vycházkovou chůzí jsem daleko rychlejší než motorová vozidla. Během několika minut hravě předstihnu dva autobusy stejné linky. Ale v duchu zuřím! Nikde žádný pracovník Dopravního podniku, žádný policista řídící dopravu. A v tom kolejišti taky žádné velké budovatelské úsilí. To je typický Kocourkov, říkám si, kde stále někdo zkouší, co všechno si může dovolit a co lidi ještě unesou.
Na stanici mezi čekajícími je i jeden vozíčkář. Zastavuju a ohlížím se. Když se naše pohledy setkají, říká: „Na nás kašlou úplně!“ Myslím, že nemluví jen o tomto případu.
Na okamžik se zastydím, že já můžu jít a on ne.
„Ty, co tohle vymysleli, bych poslala na deset let na galeje,“ zlobí se žena s plnými igelitkami.
„Kdepak, paní, ti dostanou stotisícové odměny, až své dílo dokončí,“ ironizuje vozíčkář.
Nevzpomínám si, že bych něco podobného v poslední době zažil. Možná za „komančů“, když se po 14. hodině najednou vyvalily davy pracujících ze všech vysočanských a hloubětínských fabrik a komunikace to nezvládaly. To je půl století. Vida, jak jsme s tou pražskou dopravou pokročili!
