Po úvodním zápase českých fotbalistů na Euru 2016 prohlásil trenér Pavel Vrba mimo jiné, že se potvrdilo, že jsme schopni takticky uhrát i zápasy proti silnějším soupeřům.
Kdybych to utkání neviděl, řekl bych, že jeho hoši nad Španělskem zvítězili a ne že prohráli 0:1. Takticky uspět, to v tomhle konkrétním případě znamenalo celý zápas bránit před velkým vápnem v deseti chlapech, odkopávat míč a neinkasovat gól?
Najednou jsem zaváhal, o čem ten fotbal vlastně je, proč se hraje mistrovství Evropy. Takticky uspět! Neútočit, nýbrž betonovat – jsem přeci slaboučkej, neduživej, nemůžu odkrýt své hledí.
Ale je fotbal opravdu tak přízemní činnost? Je to mlácení neviňátek na jedné a čekání na smrt na druhé straně? Není to rovněž tak trochu podívaná pro ty, kteří plní hlediště, aby se dobře bavili oduševnělou hrou obou mužstev, byť jedno je o něco lepší než to druhé?
Chybělo jen několik minut a taktika slaboučkého a neduživého mohla slavit malý úspěch – zisk jednoho bodu. Zítra přece už nikdo nebude řešit, jak to celé probíhalo. Vrbovo mužstvo mohlo dát dokonce i gól! Ne po pohledné útočné akci, protože na tu se téměř nezmohlo, nýbrž po standardce. To by byla sláva!
Většině hráčů – ale ne všem! – se nedá vytknout, že by neplnili taktiku. Bránili, běhali, bojovali... Ale nehráli fotbal. Nechci být nespravedlivý. Ve Vrbově taktickém plánu jistě bylo místo i pro rychlé protiútoky a vážné ohrožení španělské branky, i pro držení míče, kombinace, postupné útoky. Jenomže právě v tom byl kardinální problém. Vyjít ze zatažené obrany do souvislého útoku vyžaduje nejen odvahu, ale taky rychlost a hlavně technické schopnosti. A to především u záložníků. Jednoduše řečeno: umět kopat tak, jak to umí Rosický. Sám totiž nic nezmůže.
Obávám se, že z Daridy–fotbalisty, který odcházel z Plzně do světa, se v Německu stává spíše Darida–maratónec, který běhá, běhá, ale nic z toho není. Krejčího by Sparta asi ráda prodala, což může vysvětlovat jeho místo v základní sestavě, ale myslím, že Šural by byl platnější. Obránce Limberský už dávno není v ofenzívě tak nebezpečný, jak býval...
Teď přemýšlím, jestli jsem na někoho nezapomněl... Pravda, zapomněl. Byl totiž tak nenápadný, že mi málem vypadl z hlavy. Jaroslav Plašil. Rád bych doufal, že to byl jeho poslední zápas za národního mužstvo, byť trenérův poradce Karel Brückner bude svého oblíbence asi dál protěžovat.
Věřím, že Turci i Chorvaté popřou tézi, že proti Španělům se dá uspět jedině s pověstným „prešovským betonem“ (pamatujete, vy dříve narození?). Čímž netvrdím, že dopadnou výsledkově lépe než Češi; možná dokonce naopak. Ale svým přístupem k zápasu se ještě před úvodním hvizdem sudího nediskvalifikují na mužstvo druhé kategorie.
Doufám taky, že v dalších zápasech začnou Vrbovi hoši hrát fotbal. Horší obraz, než si o jejich pojetí téhle krásné hry udělala Evropa po zápase se Španělskem, už ani není možný.
