Jak se skáče z letadla, aneb 121,122,123

Na začátku byl sen mladého studenta, který si chtěl skočit s padákem. Ne tandem, ten je pro ty co se bojí. Chtěl jsem si projít základním výcvikem.

No v dnešní době jde samozřejmě vše, stačí mít jen peníze. No v létě jsem pracoval, takže jsem si něco ušetřil. A shodou okolností soused mého dobrého kamaráda je parašutista a provádí základní výcviky. Netrvalo dlouho a už jsme si domlouvali termín školení.

Jak to tak bývá tak nejdřív jsem si myslel, že ze všeho stejně sejde. Jenže najednou jsme už seděli u kamaráda v obýváku a seznamovali se s naším instruktorem. Na začátku jsme byli 4. Dva odpadli. Prý jim to připadalo neseriózní. Myslím si, že spíš dostali strach, hrdinové.

Prošli jsme si s mým kamarádem Bertíkem 20 hodin, kdy jsem byli vyškoleni, abychom uměli přistát na strom, na střechu nebo teba i do vody. Nadešel den D. Budíček v 6:00. Šlo se ještě trénovat parakotouly na zahradu.

Po vydatné snídani, ranní hygieně, která byla mimochodem trochu důkladnější než obvykle (možná se projevil smysl pro praktičnost. Co kdybychom umřeli? Ušetříme rodičům za holení mrtvol), jsme vyrazili na jedno nejmenované letiště blízko našeho města.

První šok byl, když jsem z dálky viděl přistávat padák. Zrovna přistával někdo, kdo měl už nějaký ten seskok za sebou a tak to vypadalo celkem nebezpečně. Přijeli jsme, seznámili se ještě s dalšími lidmi a napsali test, který měl prověřit naši připravenost. Test se povedl. Zapsali jsme se do knihy a čekali jsme až na nás přijde řada. Což bylo trochu delší, jelikož toho dnes se skákalo opravdu intenzivně.

Po pár hodinách jsme "konečně" přišli na řadu. Takže honem ustrojit. Padák, helmu, výškoměr, nůž a nezapomenout vysílačku. Pár kontrol a přesun směr letadlo. To už mi pomalu mizel úsměv ze tváře. První problém: nikdy jsem ještě neletěl. To bude pěkná premiéra, hnedka musím letadlo opustit v 1 km nad zemským povrchem.

Když jsme "rolovali" bylo vše ještě v pořádku. Pak jsme se najednou rozjeli a vzlétli. No stará polská "andula" není zrovna pohodlné letadlo, obvzlášt je-li v něm namačkáno asi 12 lidí. Tak sedím naproti otevřeným dveřím nad kterým je nápis "Bůh s tebou" . To mi dodalo odvahy, a to nejsem věřící.

Netrpělivě jsme sledovali výškoměr. 1 km. Ted to přijde. Člověk, který nás vysazoval navedl letadlo. Pak jen na nás ukázal a my šli. nejdřív šel Bertík. Připravit a hop. A už je to tady plním si svůj sen. Zajmul jsem výskokovou polohu a čekám na příkaz. Nic neslyším. Tak sechci podívat a najednou mě někdo chytil za zadek a už jsem venku.

Co ted? Co sjem to měl dělat aha počítat. 121, 122,... Pokčat to už bude víc. Kouknu nad sebe a s úlevou zjišťuji, že se mi padák otevřel a že nemám žádnou závadu a můžu v klidu přistát. A už ve vysílačce slyším "Červenej zahni o 90 stupňů do prava.". A tak si letím. Přistání jsem taky zvládli. A nakonec jsem přišel i na to, proč jsem neslyšel příkaz. Když ke mě přišel na zemi jeden známý tak jsem jen viděl jak pohybuje ústy a neslyším ho. Tak si ucpu nos a fouknu a vida už slyším. Je hrozné co dokáže změna tlaku a rýma.

Na úplný závěr chci dodat, že ten den jsme skákali ještě jednou a ted na jaře jsme si už skočili zas. Je to parádní pročišťovák