Pohladit dítě? Fuj! Učte ho souložit a masturbovat.

Tak Norové už jsou zase o kus vepředu. Zase o kus dál! Slovy klasika se však ptám, zda-li to bude stačit a přemýšlím, jak vkusně pojmenovat ona místa, kam se až v rámci své civilizovanosti mohou brzy dostat. 

Na jedné straně supercivilizovaným a vyspělým Norům vadí, když rodič na veřejnosti dítě obejme, pohladí nebo, nedej Bože, políbí. Vždyť takové chování zavání sexuálním obtěžováním. Na straně druhé ale učí děti od útlého věku souložit, masturbovat, o erekci a podobných záležitostech se nezdráhají předkládat dětem obrázky a návody, nad nimiž se našinec nepolíbený severskou osvětou nestačí červenat a přemýšlí, jestli Larry Flynt neotevřel nějakou norskou pobočku. Skutečně zvláštní přístup. 

V rámci vysílání pro děti v pořadu Puberta, který je určený pro děti ve věkové skupině 8 - 12 let, učila moderátorka malé diváky souložit a masturbovat s umělými pomůckami. Tato osvěta ji nepřišla vůbec divná, neboť dle jejího názoru by byl podvod ochudit diváky o témata sexu a masturbace. Zajímalo by mě, jak děti na takové "výukové programy" reagují s přihlédnutím k jejich aktuálnímu vývoji a to jak po stránce fyzické, tak psychické. Nebo jinak, je vůbec jejich mozek a jejich duše schopná bez újmy přijímat informace tohoto druhu předkládané takovou formou? Je opravdu tak nezbytně nutné, aby byly děti této věkové kategorie zasvěcováni do technik sexuálního styku?

Z pohlazení, obejmutí, doteků a políbení dětí rodiči se pomalu stává perverzní aktivita, která by se měla trestat. Obscénní pořad či přinejmenším "netradiční" obrázky znázorňující pohlavní orgány apod. se naopak jeví jako normální. Rodiče dětí ale prý proti zmíněnému pořadu raději ani neprotestují a hlavně se snaží na sebe neupozorňovat. Nechtějí tak zavdávat příčinu k tomu, aby se dostali do hledáčku mocné organizace Barnevernu, jehož pracovníci posuzují, co je normální a co se norským zvyklostem vymyká. Barnevern tak zřejmě pomalu začíná pomyslně přepisovat učebnice psychologie.

Letos v březnu odebral Barnevern slovensko-norskému páru dvouměsíční holčičku a to z toho důvodu, že její maminka v důsledku prodělaného onemocnění přišla o sluch. Norští úředníci naznali, že by dítěti chyběl oční kontakt a poté, co se rodiče odmítli přestěhovat do specializovaného centra na pozorování, malého kojence odebrali. Co na tom, že matka kojí.... ohluchnutí je prostě handicap při výchově. Matka se může s holčičkou stýkat jednou za 14 dní a během této doby musí mléko odstříkávat, aby o něj nepřišla a mohla tak dceru alespoň jednou za dva týdny nakojit .... co k tomu dále dodávat. 

Pustí vůbec někdo v Norsku ke slovu dětské psychology, pediatry a další skutečné odborníky mimo okruh "spasitelů a odborníků na vše, co se dětí týče" pod hlavičkou Barnevernu? Barnevern či Barnevernet  (v překladu "ochrana dětí") se stává i mimo svou domovinu synonymem něčeho, co nahání hrůzu. Přestože Barnevern často vyhrožuje rodičům odebraných dětí tím, že pokud budou jeho intervenci za účelem páchání dobra medializovat, už své děti nikdy neuvidí, čím dál častěji se setkáváme s tím, že rodiče odebraných dětí se ale svěřují médiím se svými otřesnými zkušenostmi s Barnevernem a volají tak o pomoc. Tyto případy jsou často tak smutné a tak neuvěřitelné, že při jejich čtení má člověk pocit, že pocházejí z pera Alfreda Hitchcocka a ne z reálného života. Bohužel těmto lidem nevstoupí mistr hororu do života a neřekne "Stop! Konec klapky". Tohle není  film. Bohužel. Vítejte v realitě! Vítejte v moderním, přecivilizovaném světě 21. století!