O vstupování do obrazů a o tom, co tam lze nalézti

Když jsem byl malý kluk, často jsem vídával otce, kterak nehnutě stojí dlouhou chvíli před některým z obrazů, mlčky, jakoby duchem nepřítomen, jen s jakýmsi zvláštním, nenápadným, nezemským úsměvem ve tváři. Nikdy jsem nenašel odvahu zeptat se ho, proč tak činí, ale jednou, už v mé dospělosti, mi to řekl sám: když má nějaké chmury či přemíru práce, "vstoupí" do svého oblíbeného obrazu, prochází se v něm, odpočívá a nabíjí se energií, aby se po čase osvěžen vrátil zpátky do reality.

A také mne to naučil - a často jsme se pak spolu vstupovali do obrazů a mlčky se jimi procházeli.

V toku času jsem přemírou práce, drahným časem stráveným na zahradě a častými dlouhými výlety po polích, lukách a kopcích toto vstupování do obrazů zanedbával a jen za dlouhých zimních večerů a nedostatku slunečního světla jsem občas utíkal pod modrou jarní oblohu na svažitou louku Železných hor, které tak láskyplně štětcem zaznamenal Jindřich Prucha a lehce udýchán běžel do kopce k jeho oblíbené chaloupce, u jejíhož plotu pomekávala sněhobílá koza a u malého, maličkého rybníčku, spíše jen kaluže, důležitě hlídala leghornka svá kuřátka. A nebo jsem se s tváří natočenou k slunci procházel prosluněnými lesními cestami a pěšinami kolem Luhačovic, tak jak je zachytil při "vysokém slunci" Roman Havelka.

V pátek mne však sklátila jakási nepříjemně prudká viróza, při které bolí "celý člověk" a představa jakéhokoliv procházení se mimo oblast pár metrů od postele byla více než nepříjemná. A protože jsem člověk, který přímo nenávidí být nemocný, kterého deptá jakákoliv tělesná slabost, o to víc propadám při nemoci celkové nenáladě až depresi.

Naštěstí jsem se včas rozpomněl, že se přece mohu procházet a dobíjet si energii v obrazech: a už jsem se pustil zdravým, svižným krokem březovou alejí náchodského zámku, kterou se světle zelenými jarními lístky, lesklými k prasknutí březovou vodou, a se slunečními skvrnami, tančícími svůj rej v travnaté pěšince, tak nádherně ztvárnil Václav Březina.

A když jsem se vydýchal, sedě na břehu rybníka a pozoruje malebnou samotu s červenou střechou mezi olšemi na druhém břehu, jak ji ztvárnil malíř a zpěvák Bedřich Plaške, vrátil jsem se na tento svět osvěžen na těle i na duchu, ba téměř uzdraven...

Samozřejmě, že se nemusíte jen procházet sami klasickými krajinami, vždyť záleží pouze a jedině na Vaší představivosti, co při putování obrazy uvidíte, koho potkáte, co zažijete....

Když jsem téměř před deseti lety uváděl výstavu přítele Tomáše Bíma v pražské Portheimce, a to slovy vázanými, pronesl jsem také následující:

Však prapodivná záhada tu zbývá,

kde lidi jsou, kde kočky, psi a ptáci?

Kde všechno živé, kde se jenom skrývá?

Já přišel na to, ač to dalo práci.

Když do obrazů nakráčíte pyšně

a projdete se po voňavé trávě,

když nakouknete za rám bezostyšně,

pak tento problém vyřešíte hravě.

Těch krásných děvčat, dívek, slečen, paní,

co prohání se krajem nespoutaně,

mně mnohem silněji narušují spaní,

než myšlenka na blížící se daně.

Však k čemu řeči, chce to neprohloupit

a dáti na mne: Račte rychle vstoupit!

Doufám, že se tam někde potkáme,

Váš

Miroslav Macek