O mé největší lásce a také trošku o něčem jiném

Dnešní svátek svatého Valentýna, svátek zamilovaných, je sice cizáckým importem, navíc poznamenaným docela nechutnou rudosrdcatou reklamou v míře více než malé, přesto mi dává docela dobrou záminku přiznat se k mé veliké, převeliké, největší lásce. Navíc jsem s ní před pár dny strávil ty nejkrásnější chvíle, takže mám všechny její tvary, vůně a další počitky ještě v dobré paměti.

Ta moje láska je prostá, trvalá, vytoužená, teploučká, vlhká, voňavá, křehká a líbezná a jistě bych vyvzpomněl ještě spoustu a spoustu jejích dalších přívětivých vlastností. I její jméno v sobě skrývá očekávání, skrytou touhu a spoustu naděje: jmenuje se totiž předjaří.

V ten čas se sluníčko opře se vší nabývající silou do jižních svahů zahrady, které se jako mávnutím kouzelného proutku promění z tvrdého, šedohnedého a jaksi zaprášeného a ušmudlaného úhoru v provoněnou načechranou a pramínky vody skrápěnou zeminu, z níž rychlostí nebývalou vyrážejí talovíny, sněženky a bledule, následovány zatím jen žlutozelenými špickami lístků krokusů, hyacintů, narcisů a tulipánů. Ba dokonce i nevábné zbytky loňské plevele vypadají najednou oživlejší, barevnější, přívětivější.

Také dlouhé pruty vilínu se obalují drobnými žlutými mašličkami, které na pozadí špinavého sněhu ve stínu vypadají nádherně nepatřičně, jaksi mimozemsky silně a nezničitelně…

A ptáci zpívají a honí se v prosté radosti, že přežili dlouhou zimu a vzduch je provoněný roztálou zemí a čímsi nedefinovatelným, co umí vykouzlit jen předjarní slunce.

Také já se přistihuji, že dýchám zhluboka jak při milování, nemoha se nasytit toho vlhkého vzduchu, zdánlivě bezdůvodně se doširoka usmívám a prsty rozechvělými vybírám kvítkům a lístečkům z cesty zbytky loňských listů a větviček a pročesávám je bříšky prstů jak hebké chloupky klínu milé. Hladím bledule po hlavičkách jak spící děti a s nevýslovnou slastí bořím prsty do měkké, nadýchnuté hlíny…

Ano, zamilovaní jsou blázni, nekamenujte mne!

A i když pak přicházejí ještě dny šedé, chladné a nevlídné, ten příslib, který zanechává předjaří, ta naděje, že pravé jaro přijít prostě musí, hřeje člověka víc, než cokoliv jiného. Neboť předjaří je, zvláště po tom prvním pomazlení se zahradou, prostě čirý stav mysli!

Předjaří v duši přeje všem

Miroslav Macek